Soudce nevidí obviněném člověku člověka,
nýbrž Zločince, obviněný nevidí soudci člověka, nýbrž
Společnost.
Já-obviněný pak cítím, nepřicházím mravní styk
s člověkem; pozoruji, tento člověk vyslýchaje mne, vlastně
dokonce mne nestará; chápu, jde jen to, aby
napsal dobrý protokol.
Soudce obviněný ovšem pak nerozumějí, nechápou
se, nepociťují druh druha: není mezi nimi mravního poměru,
jsou cizí.
Tedy: Zločinec Společnost místo člověka bližního
v theorii, statistika místo lásky, papír místo citu praxi,
to oboru trestu výsledek snahy dnešního člověka na
hradit sebe sama státem, morálku utilitarismem.. Nevím tedy, proč měl bych před
ním stydět; patrně ani mně něm, jeho protokolu do
cela nic nezáleží; dělá své budu dělat své.
Nechtěl jsem více, než vynésti problém sankce trestu
z laboratoře kriminalistů postavit jej tam, kam náleží: na
resonanční desku svědomí člověka slyšíme, jak rozezvučel
se docela jiným tonem, zachvívaje dle rytmu lidského
.
Mně soudci nejde obžalovaného, jeho poměr
ke mně, jsem jen poměru státu funkce trestní není
funkcí mou; mně-soudci jde jen poměr jména, které je
napsáno obálce trestního aktu, číslici označující trest
ního zákona napsané pod ono jméno. docela
již nám nebude záležeti tom, nehubíme-li své srdce tre
stajíce bližního, ale ovšem velice tom nám záleží, působí-li
trest blahodárně jako pročišťující prostředek vyměřovací
orgány Společnosti-nadorganismu. přirozeně soudci zdá, docela nic ne
dotýká jeho jako člověka věc tohoto Zločince, obviněný
pak chápe, jemu jako člověku nic nezáleží Spo
lečnosti. Najdu-li tento poměr,
dobrá, nenajdu-li, také dobře; mně soudci záleží jen tom,
aby aktu nebyl »rest<.350 jarolímek:
Praxe trestní takovýto názor vší životnosti prostý se
opírajíc, upadá ovšem rovněž chladnou, neživotnou, ab
straktní mechanisaci; vídáme denně, jak sta lidí prochází
soudními síněmi ubírajíce tmy chladu našich sociál
ních institucí tmy chladu našich žalářů, aniž při tom
truchlivém proudění jediná duše, soudcova, pachatelova,
ať divákova pobouří, aneb aspoň zachvěje pohne.. Tak
jdou tito vyvržení neslyšně těžkém koberci lhostejnosti
dnešních srdcí, němž utichá všecka zoufalost jejich kroků,
takže ani sami neuvědomují; nikdo nechápe, proč
právě touto cestou jest jim ubírati, neboť nikdo tom
nemá přímého, živého, lidského interesu; vždyť jsme za
pomněli, trestáme
