Ale přes zůstává mravním axiómatem, všickni da
jednoho jsme lidé, sobě úplně rovní lidé, podstatě dobří
lidé, tedy vinník vrah člověk mně, nám všem
ethicky docela rovnocenný, můj bližní bratr; zůstává
pravdou, většina těch delinquentů narození nosí veliký
kapitál bolestí, útrap, strádání, prožitých ústrků křivd ve
svém nitru, byli schopni veliké lásky, kdyby tento
ethický prvek bolesti byl nich uvolněn, vybaven, vyloučen
z husté sloučeniny vášní, hněvů pudů, která neustále vy
volávána vnějšími vlivy utvořila výbušnou, při sebe menším
nárazu vznětlivou látku jejich povah .
. Resumuji: Tak řeč. Představuji-li však pod
tímto pojmem konkrétního člověka-pachatele, princip >spo
lečnost smí trestat zločince« opět své obecnosti ne
správný, nesprávný ethicky.
5.SANKCE TRESTU. IV, 3).
mně, soudci, zcela rovného člověka týmiž bolestmi, týmiž
radostmi, nadějemi, ideami. Opět těžko dnešním lidem,,
kteří zbavivše vlastní odpovědnosti, necítí neuvědomují
si vlastní vinu, pochopiti vinu cizí. trestní teorie naší doby dala pů
vodní mravní otázce: >smí resp. člověk trestat, za
vrhovat, ponižovat, pokořovat člověka ráz otázky ethicky
indifferentní: >je Společnost oprávněna bránit nebez
pečnosti >Zločince* této eliminaci pojmu »člověka« a
pojmu »trestat«, hodnost ethicky barvitých, určitých, klad
ných, oné substituci imaginárních symbolů bez ethických
hodnot: >společnosti, zločince-typu* pojmu ethicky rovněž
bezbarvého: >obrana, reakce,* vidím klassický výraz dnešního
názoru svět, onoho názoru, jenž chápe vše jedině sub
specie neosobní společnosti který získává půdu po
hodlných duších právě tím nahrazováním jedině živné, ale
hořké trpké osobní zodpovědnosti morálky umělými
bezchutnými surogaty zodpovědnosti Státu utilitarismu. Neboť pak nejde již zločince
par excellence, člověka zdestillovaného paragraf trestního
zákona, nýbrž celého člověka, duší, srdcem, b. 349>
Společnost právo trestat tento přelud, stín vlastního svě
domí, toto summum malum; neboť není právě než stín,
nejde člověka, realitu, život. Nechápou prostě vinníka;
proto raději říkajíŕ nejsi sice vinen (neboť také nejsme
vinni!), ale jsi zločinec-typ! než aby řekli: jsi sice vinen*
ale jsi člověk! Soudce zbavili odpovědnosti to, trestá*
zastřevše něm člověka rouškou společnosti, vinníka zbavili
odpovědnosti to, trestán, zastřevše něm člověka
rouškou >moral insanity*.
Není tedy otázkou, smí-li Společnost bránit Zločinci,
nýbrž, má-li člověk trestat člověka, kteroužto otázku ještě
Grotius této ryzosti uvědomoval slovy: cum homo ho-
minem sibi natura párem punit (1
