ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 357 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
mně, soudci, zcela rovného člověka týmiž bolestmi, týmiž radostmi, nadějemi, ideami. Neboť pak nejde již zločince par excellence, člověka zdestillovaného paragraf trestního zákona, nýbrž celého člověka, duší, srdcem, b. Představuji-li však pod tímto pojmem konkrétního člověka-pachatele, princip >spo­ lečnost smí trestat zločince« opět své obecnosti ne­ správný, nesprávný ethicky. Ale přes zůstává mravním axiómatem, všickni da jednoho jsme lidé, sobě úplně rovní lidé, podstatě dobří lidé, tedy vinník vrah člověk mně, nám všem ethicky docela rovnocenný, můj bližní bratr; zůstává pravdou, většina těch delinquentů narození nosí veliký kapitál bolestí, útrap, strádání, prožitých ústrků křivd ve svém nitru, byli schopni veliké lásky, kdyby tento ethický prvek bolesti byl nich uvolněn, vybaven, vyloučen z husté sloučeniny vášní, hněvů pudů, která neustále vy­ volávána vnějšími vlivy utvořila výbušnou, při sebe menším nárazu vznětlivou látku jejich povah . člověk trestat, za­ vrhovat, ponižovat, pokořovat člověka ráz otázky ethicky indifferentní: >je Společnost oprávněna bránit nebez­ pečnosti >Zločince* této eliminaci pojmu »člověka« a pojmu »trestat«, hodnost ethicky barvitých, určitých, klad­ ných, oné substituci imaginárních symbolů bez ethických hodnot: >společnosti, zločince-typu* pojmu ethicky rovněž bezbarvého: >obrana, reakce,* vidím klassický výraz dnešního názoru svět, onoho názoru, jenž chápe vše jedině sub specie neosobní společnosti který získává půdu po­ hodlných duších právě tím nahrazováním jedině živné, ale hořké trpké osobní zodpovědnosti morálky umělými bezchutnými surogaty zodpovědnosti Státu utilitarismu. . 349> Společnost právo trestat tento přelud, stín vlastního svě­ domí, toto summum malum; neboť není právě než stín, nejde člověka, realitu, život. 5. IV, 3). Opět těžko dnešním lidem,, kteří zbavivše vlastní odpovědnosti, necítí neuvědomují si vlastní vinu, pochopiti vinu cizí. Není tedy otázkou, smí-li Společnost bránit Zločinci, nýbrž, má-li člověk trestat člověka, kteroužto otázku ještě Grotius této ryzosti uvědomoval slovy: cum homo ho- minem sibi natura párem punit (1. Resumuji: Tak řeč. trestní teorie naší doby dala pů­ vodní mravní otázce: >smí resp. Nechápou prostě vinníka; proto raději říkajíŕ nejsi sice vinen (neboť také nejsme vinni!), ale jsi zločinec-typ! než aby řekli: jsi sice vinen* ale jsi člověk! Soudce zbavili odpovědnosti to, trestá* zastřevše něm člověka rouškou společnosti, vinníka zbavili odpovědnosti to, trestán, zastřevše něm člověka rouškou >moral insanity*.SANKCE TRESTU