Znal jsem jeho ohnivé verše, poesii plnou síly, mo
hutně zanícenou pro velikost povznesení Itálie, ozývající se
tak žalně nad bídou lidu jásající nad duchovním pokrokem. síni panoval úplný klid, jea
tu tam ozval skřípot pera nebo skřek opravované tužk
opřené lavici rychlých zvucích. roce jsa učitelem zabral se'.
Byli mladí studenti staří šediví ctitelé básníkovi, byly tu
dámy mladé stříbrovlasé. První světnice byla prázdna,
za druhá byla samy dvéře naplněna.
Hned obědě spěchal jsem nemaje stání Via Zamboni,
kde jest nynější universita, nevěnovav ani větší pozornosti
»oslím uším* města Bologne. Dámy psaly horlivěji
pánů..
Všed přízemku universitní budovy ihned obrátil jsem
se černé tabuli tam nalezl ohlášené čtení pondělí,
středu pátek hodin odpoledne. Všecky lavice
namačkány, kromě toho stáli posluchači při zdech uličce.
Dnes celé Itálii zbožňován často churaví, 27.332 dušbk:
náší italské literatuře řeči. čer
vence dosáhl teprve let, tím vzdaluje učitelské sto
lice, níž prožil nejkrásnější doby svého života .v lite
raturu verších směle bezohledně razil cestu svým
názorům povznesenosti světa antického nad křesťanstvím,
jež úpadkem síly klasické.
Zůstal jsem státi blízko dveří, kde udělali místo stu
denti vidouce cizince. Potomní >Poesie«
a »Nuove poesie< nemají již síly, »Odi barbare* zase trpí
klasickými metry, jichž užito. Vrchlický vydal svazek
básní něho překladě. Nad celou směsí vlasatých hlav snad všech barev o
zářivě ryšavé světle bledou, ebenově černé stříbro-
bělou, lozložených nejrozmanitějších posicích, ale skoro
vesměs očima básníka obrácenýma, vynikala nad jiné
výrazná hlava přednášejícího. Lyrik plný ohně vášnivé
smělosti, pěvec negace stávajících poměrů, vlastenec rázu
Mazziniho vybouřil básní »Juno Satana< (1865), kde řeší
faustovský problém zahalen římskou togou. Neveliká síň byla plna. Proto obrátil jsem stojícímu studentu po
prosil, kdeže čte Carducci Ochotný student sám mne ihned
uvedl sálu přízemí. Jako 2Oletý doktor horlivě
pěstil filologii, ale již 25. Odtud bylo
slyšeti jasný hlas přednášejícího. Vše táhlo mne osobně seznati
největšího žijících básníků italských Giosuě Carducci.
. Poskočilo mi
srdce, neboť bylo hodině pátek, tudíž byl Carducci
přítomen.
Znal jsem mohutnou individualitu studií Vrchlického,
znal jsém jeho vlastních veršů, živá fantasie vytvořila
si mohutnou postavu, muže plné sily, ušlechtilé souměrnosti,
vynikajícího nad ostatní zrovna tak tělem jako duchem.
