Stilisace byla jasná, nehle
daná tudíž cizinci srozumitelná. Ale
brzy zase tvář skláněl jen pravá ruka ostala činnosti
tím, zdvižený palec pěsti masité ruky trčel vzhůru, konaje
občas dráhu výše čelu zase nazpět kathedru.
Hlasitá řeč, příjemného zvuku barytonového, byla po
někud trhaná úsečná, zvláště nápadný byl silně spadající
ve vlaštině tak výrazný přízvuk. Přednes nebyl řečnicky
umělý byl nedosti plynný.
Levá ruka mezi tím obracela listy, nebo rovnala, někdy
však dala strhnouti pravicí vystrčeným palcem vykonala
cestu vzhůru nazpět. Jeho malé očí
onou začervenalostí víček, jakou starých přitloustlých lidí-
shledáváme, vroubené, jsou velmi živé, lesklé pichlavé. Krátký silný krk vrouben jest
vlněnou košilí při malé postavě básníkově činí ramena
poněkud Širší nežli skutečně jsou. Vlas neostříhaný činí hlavu
poněkud velkou. Šaty jeho byly obnošené
a také klobouk ležící kathedře dávno již opustil klobouč
nickou dílnu.procesu ostatních románských jazycích chtěl patrně býti
s celým obrazem hotov. Odtud ona živost vší jeho osobnosti,
. opravdu spěchal, neboť po
dával přehled celé otázky, hojně dotýkaje podobného
. Jen občas zdvihl oči sem tam síni
pohlížel, při čemž blýskalo oko mladickým zápalem.GIOSUĚ CARDUCCI. 333=
Za kathedrou, při níž bylo otevřeno okno dvomf
zahrady, seděl Carducci: stařec plného vousu krátce lících
přistřihaného, zardělých tváří plného nosu. Carducci byl oblečen
v šedý svrchník předu rozepnutý. Nad obočím zdvihá vysoké, pěkně
klenuté čelo, rovněž lehce zardělé orosené, neboť básník
unesen předmětem svého výkladu velmi živě povýšeným
hlasem hájí právě svého mínění. Gesta sama sobě komická, avšak
osoba přednášejícího nijak tím nepudila smíchu. Někdy přeřekl, nebo jinak
pronesl myšlenku, nežli původně přál, bez omluvy
opravoval zase spěchal dál. Jakoby
jich nebylo, všichni upjatě poslouchali. Představoval jsem
si zcela jinak, čítaje jeho Odi barbare. Carducci dokonce nepatří oněm elegant
ním zjevům universitním, jichž zevnějšek činí důležitou část
jich vědecké individuality, avšak ani těm, jichž pohrdavá
všednost činí nápadný učené obci.
Šedivé obočí tvoří silnou clonu černému oku dodává mu
ještě větší žhavosti. Čím
více jsem pozoroval, tím jasněji jevil hluboký výraz
živě zardělé tváře skloněné nad čtvrtky papíru, němž měl
své poznámky.
A přece napjatě poslouchal jsem jeho výkladu vývoji
italského jazyka latiny vlivu živlů germánských. Posud nezbělel úplně, takže onu tmavě
šedivou barvu jako vous. Celý zevnějšek byl všední, nikoli však nedbalý
nebo nepořádný
