Hlasitá řeč, příjemného zvuku barytonového, byla po
někud trhaná úsečná, zvláště nápadný byl silně spadající
ve vlaštině tak výrazný přízvuk.procesu ostatních románských jazycích chtěl patrně býti
s celým obrazem hotov. Vlas neostříhaný činí hlavu
poněkud velkou.
Šedivé obočí tvoří silnou clonu černému oku dodává mu
ještě větší žhavosti. Ale
brzy zase tvář skláněl jen pravá ruka ostala činnosti
tím, zdvižený palec pěsti masité ruky trčel vzhůru, konaje
občas dráhu výše čelu zase nazpět kathedru. Posud nezbělel úplně, takže onu tmavě
šedivou barvu jako vous. Přednes nebyl řečnicky
umělý byl nedosti plynný. Jeho malé očí
onou začervenalostí víček, jakou starých přitloustlých lidí-
shledáváme, vroubené, jsou velmi živé, lesklé pichlavé. Carducci dokonce nepatří oněm elegant
ním zjevům universitním, jichž zevnějšek činí důležitou část
jich vědecké individuality, avšak ani těm, jichž pohrdavá
všednost činí nápadný učené obci. Celý zevnějšek byl všední, nikoli však nedbalý
nebo nepořádný. Šaty jeho byly obnošené
a také klobouk ležící kathedře dávno již opustil klobouč
nickou dílnu. Krátký silný krk vrouben jest
vlněnou košilí při malé postavě básníkově činí ramena
poněkud Širší nežli skutečně jsou. Čím
více jsem pozoroval, tím jasněji jevil hluboký výraz
živě zardělé tváře skloněné nad čtvrtky papíru, němž měl
své poznámky. Představoval jsem
si zcela jinak, čítaje jeho Odi barbare.GIOSUĚ CARDUCCI. Jen občas zdvihl oči sem tam síni
pohlížel, při čemž blýskalo oko mladickým zápalem.
A přece napjatě poslouchal jsem jeho výkladu vývoji
italského jazyka latiny vlivu živlů germánských. Gesta sama sobě komická, avšak
osoba přednášejícího nijak tím nepudila smíchu. Jakoby
jich nebylo, všichni upjatě poslouchali. 333=
Za kathedrou, při níž bylo otevřeno okno dvomf
zahrady, seděl Carducci: stařec plného vousu krátce lících
přistřihaného, zardělých tváří plného nosu. Odtud ona živost vší jeho osobnosti,
. opravdu spěchal, neboť po
dával přehled celé otázky, hojně dotýkaje podobného
. Carducci byl oblečen
v šedý svrchník předu rozepnutý. Nad obočím zdvihá vysoké, pěkně
klenuté čelo, rovněž lehce zardělé orosené, neboť básník
unesen předmětem svého výkladu velmi živě povýšeným
hlasem hájí právě svého mínění. Někdy přeřekl, nebo jinak
pronesl myšlenku, nežli původně přál, bez omluvy
opravoval zase spěchal dál.
Levá ruka mezi tím obracela listy, nebo rovnala, někdy
však dala strhnouti pravicí vystrčeným palcem vykonala
cestu vzhůru nazpět. Stilisace byla jasná, nehle
daná tudíž cizinci srozumitelná
