Pochopíme-li však takto otázku vší její hloubce tíze,
zda postačí nám pak odpovědi společnost brání etc? Ne
postačí nemůže postačit; neboť jakmile Něchljudov Tol-
stého >Vzkříšení* jednou uvědomím, jasám trestat mám
Katjušu: již patrně nemohu uspat své probuzené svědomí
ujištěním, společnost musí bránit její nebezpečnosti,
tu již patrně řeknu: sice pravda, společnost brání,
ale která společnost, který bůh může legitimovat mne, abych
toto jeho právo vykonal?
A tak společnost nechť trestá žebráka, který zapálil stoh,
ale smím jej trestat, smím vykonat toto její právo, smím
býti třeba tichým účastníkem tohoto výkonu já, který jsem
večer před tím vyhnal toho ubožáka svého stavení hlado
vého, nedav sousto chleba, skřehlého, nedopřav noc
lehu? Ano, společnost mějž povinnost bránit nebez
pečnosti vraha, kterého přede mne, soudce, přivedli, bídného,
v hadry oděného, neumějícího podepsat, kterého nikdy
matka nepohladila, kterému nikdo nikdy ruky nepodal, kte
rého celém životě nikdo neoslovil křestným jménem —
ale smím jej trestat, zavrhnout já, člověk malička hýčkaný
a přesycený láskou? Mohu jej trestat, aniž bych pocítil, že
přejímám jeho vinu sebe, když místo pochopení slito
vání novým utrpením, odstrčením, které naň pomáhám uvalit,
.SANKCE TRESTU.
A příčina, proč dnes nikdo neuvědomuje již, zna
mená trest mravně psychologicky, nikdo toho necítí; odtud
všecka snaha podložit jej utilitaristický státní morálkou,
morálkou užitku prospěchu! člověkem-soudcem zmizel
i trest jako lidský čin; >společností* dostavil trest —
reakce, trest eliminace. 327
sužujeme, trestáme, žalařujeme popravujeme, všichni^
kteří jsme zákonodárci, soudci, katy, žalářníky, diváky čte
náři zpráv soudní síně! Ani nám nepřipadá již, nebylo
by trestního zákona, nebýti hlasujících proň poslanců,, nebýti
soudců, nebylo soudů, nebýti žalářníků, nebylo žalářů>
nebýti katů, nebylo poprav, krátce nepoznáváme již vlastní
vůli, vtělivší objektivní útvary sociálních institucí, ne
poznáváme neuznáváme vlastní dílo své, neznáme němu.
Ale uvědomíme-ii si, jsme my, nikdo jiný než
my, kteří trestáme, opět jen toto trestání neseme
odpovědnost plnou nedělenou, přiznáme-li tuto základní
pravdu ethickou, pak musíme též doznati, my, —
třeba indifferentní pozorovatel trestního aktu jsem zodpo
vědný zaň právě pro tuto svou indifferentnost, konec konců
já sám, docela sám pro sebe, své duši, svém svědomí
trestám, mně děje to, nahoře bylo psychologicky
analysováno
