Neboť připustíme-li, tato společnost, kterou nejsem ani já, 1
ani ty, ani kdo nás, ani všichni dohromady, nýbrž něco
mimo nás nad námi, právo, nebo dokonce povinnost
bránit se, recte trestat, toho vyplývá pro mne, pro ka
ždého znáš Leda, má-li společnost právo je-li výhradné,
že my, žádný nás trestat nesmíme. pak snadno zapomínáme
(a pochopitelně rádi zapomínáme), jsme, kteří od-
I
. Tito všichni lidé spolupůsobí při
každém jednotlivém aktu trestním, každého nich při
padá část zodpovědnosti tento akt, ale částečka tak malá
a lehká, nezatíží jejich svědomí, není-li příliš jemné pre
cisní. Neboť pak není již
ta abstraktní, všemocná vše odpovědná »společnost«,
která trestá, nýbrž jsou lidé jen lidé, kteří trestají, a
tito lidé trestající, třeba soustředili tuto funkci svou dů
vodu sociální dělby práce jednotlivé soudce, veřejné ža
lobce, vládu poslance, přece jen všichni každý nich zů
stávají odpovědni každý akt trestní. Zdá nám, >společnost eliminuje indivi
duum neschopné přizpůsobení<. Necítí-li však nikdo zákonodárců soudců zod
povědným, pluě těžce zodpovědným trest, dílo, jehož
produkci každý nějak, každý trochou přispěl přímo otevřeně,
které však celou tíhou vahou dopadá duši jediného od
souzeného tím méně ovšem cítí odpovědnou massa laiků,
žurnalistů, kteří dožvýkávajíce rohlík své snídaně píší naspěch i
svoje referáty, diváků tísnících barrierou porotní síně j
a všech těch skrytých, nepřímých anonymních účastníků, před ।
jejichž očima, jejichž souhlasu akt odehrává! I
Tu pak ovšem snadno lze vysvětliti, nám zdá,
jakoby obviněný nestál tváří tvář člověku-soudci, lidem-
soudcům, nýbrž jakési neodolatelné síle, společnosti, státu,
který jej drtí. Áni jednom ani druhém případě
neodpovídá však formule vlastní otázce.
Tato důslednost ovšem těžko chápe dnes, kdy dělba -
práce přivodila též dělbu odpovědnosti, kdy státní mocí "
a odpovědností rozdrobena trestní moc odpovědnost mezi
členy vlády, sta poslanců tisíce voličů jedné mezi
státní návladní, vyšetřující soudce, rozhodující senáty nebo
poroty druhé straně.326 jarolímek:
titou, nadorganismem.
Jakmile však představuji »společností« jedině individua
a nic jiného než individua, lidi jednající svá jednání
odpovídající, formule: *společnost, jest lidé mají právo
trestat< této obecnosti zřejmě padá.
Neboť dám-li terminu »společnosti tento druhý význam
a představím-li napjetím vší fantasie čtenáře Zolových
románů tento Spencerôv nadorganism, poznávám, otázka
sama odpověď stává illusorní, zbytečnou jalovou
