Proto jsem veliké řady vybral jen dvě knihy, knihy
pokrokových ušlechtilých záměrů. Snad také proto, ježto
jsem měl, obsah jejich jest zároveň representativní
a při tom sociálně symbolický. Veliký soucit byl tvůrcem této knihy. Zájem, kterým
ňteme >Intérieurs<, byl takto pouze historický, kdyby také
nebyl ještě osobní: Schaukal, jehož vážíme jakožto jed
noho nejjemnějších lyriků, vypravuje nám typickou historii
svých literárních Flegeljahre. Soudím, máme
zatím dost takových vivisekcí duše. Pendanty kontrasty staví navzájem
V pravé světlo. Tedy zcela obyčejný všední příběh. Jsou »Das tägliche Brot< a
>Das Weiberdorf«.
Záměry, myslím, jež při tvorbě uměleckých děl převlá
dají, mohou zajisté tyto knihy povýšiti standard works. Vznikla
v letech devadesátých tam také patří.
Clara Viebigova podává nám nejkrásnější plody, jež natu-
ralism Německu zrodil. Každý,
kdo umí dobře čisti, sám vyloupne naučení něho na
učení jest: Budte lidští lidem, nepovažujte věci a
majetek, protože vás poslouchají, hleďte pochopiti když
stojí pod vámi, naučíte jich vážit Jakkoliv jest vše
to tak prosté skoro monotonní, přece neubráníte hlu
bokého dojmu. Jen dvakrát ročně vracejí několik dní
domů, vánoce posvícení. Kniha jest skoro beztvaré ragoút,
pestrý, přeskakující rozmarný denník; tam jsou roz
.
Richarda Schaukala >Intérieurs aus dem Leben des
Zwanzigjährigen< jest knihou, která již opozdila. Zřídka byla žena vytvořena umělecky
s takovou upřímností tak elementární velikosti.< jest obráceně, autor jest vše. Námět tohoto románu jest ovšem obdivu
hodné originality. hodně mohli přiučovati spisovatelé
jako Max Kretzer Heinz Tovote. Ti, nichž nedošla záliby silná epická
šíře první knihy, chválí >Das Weiberdorf< jako mistrovsky
koncentrovaný kus.324 CAMILL HOFFMANN:
města pohlcují. Děj odehrává jedné chudých vsí
Eifelu, obývaných skoro jen ženami, ježto kraj jest docela
neplodný všichni muži jsou práci rýnských průmy
slových okresích. Pak vsích hlaholí veselí a
rozpoutávají orgie. Autoři, již musí komen
tovat! vlastní spisy, jsou právě tak nemoderní, jako spisy vy
kládající autory. Nemohu nemysliti jednu větu Flaubertovu:
>Umělec býti svém díle jako bůh stvoření, nevidi
telný všemohoucí, aby jej bylo cítiti všude, nikde však
neviděti.
Jest ještě uvésti, Clara Viebigova jakožto natura-
listka comme faut nespokojuje líčením jednotlivých po
stav, nýbrž charakterisuje široké vrstvy lidu; >Tägliches
Brot« každá postava typus ostře vykrojený, ovanutý vší
vůní svého milieu
