Komedie tato jest zvláštní
variací théma, jak smířiti povinnosti manželství velikou vášní
srdce smyslů mimo manželství. Ejhle žena!
Ale chcete Kdo chtěl první zvednouti kámen tuto paní
Julii to, pravda, všecko náramně nemorální, páše, ale autor
miluje láskou umělce psychologa dovede pro získati
i diváka. Paní Giulia Campianová, pěkný
exemplář ženy rodu kočkovitých, smiřuje obě velmi pohodlně
a veseloherně: přítomnosti svého manžela nejlepší ženou
a matkou, jak zavře však sebou dvéře, vrhne ná
ruči svému milenci, ale jeho náruči vrací zase ráda svému
manželi.
Brieuxův >Červený talár* těch, módu dnes
silně přicházejících her, které chtějí působit více akcentem svého
poctivého přesvědčení spravedlivého rozhorlení než čistým
uměním. Oběma vyhověno, ideál ženy dosažen ovšem
že však cenu pravšedního veseloherního vodění muže nos. Jen toho nezapírejme, nedovedeme dost roz
horleně zatratit, nám imponuje její veliký instinkt vášně že
jmenovitě podání, jakého dostalo pí.
Národní divadlo. Ne,
propustí despektem svého milence, aby vyhledala jiného,
a ukazuje, jak typ staré romantické rekyně erotismu sploštil
v prostředí dnešního buržoasního salonu jak hřích ztrácí svou
poetickou velikost tomto bahně malých lží. Prvá,
>Ideální žena* Marca Pragy, není vlastné novinkou,
hrajeC své vlasti deset let. Brieux jest však Pařižan, ducha, vkus zna
mená několika sobě podobnými poslední fázi velmi vyspělé
.
Tak bude činit tato paní Julie každým dalším milencem,
jenž vystřídá omrzelého Velatiho. Tím směrem, tuším,
vybíhá ironický hrot Pragovy komedie, jíž neupřete, ducha
plná dobře stavěna. Jeden nejtěžších problémů
morálky manželství je, jak vidět, lehce ironisován. Trochu opožděně zaznamenávám provedení
dvou cizích novinek, jedné vlašské jedné francouzské. Nemá ovšem
starého heroismu vášně, jenž mstí zradu jedem nebo dýkou.
Dreyerovy Ernstovy, které podobně svůj hlučný úspěch dě
kují jen tendenci, zdá mi, vidím vyrůstati nový útvar
dramatický, slučující starý melodramatický pathos Ibsenovskou
kritikou společnosti, realistickou malbu určitých prostředí prudkou
-— pohříchu příliš často banálně-agitační ethickou ten
dencí.DiVadlo. Připomenu-li některé novější hry německé, př. Kvapilovou, tyčí se
ona duchem sit venia verbo charakterem nad toho fádního
panáka, jenž právě přestává být jejím milencem
