.. neproniknutelné huštině na
blízku zahřměl výstřel hned druhý; voják padl, zá-
rývaje skřivené prsty prsou, ale oddíl kráčel dále, zůsta
vuje mrtvého otevřenými skleněnými zornicemi krvavém
bahně. Konečně však rozhodl vyprávěl
mi klidně, půl slova, jak pozbyl ucha. lodi
.<
Juan okamžik zamlčel, jakoby rozvažoval. Muži třásli bahenní zimnicí do
temene jim pražilo horko olověného nebe slunce, které ne
zahalil mráček jediný..
Půldruhého měsíce pobyl nemocnici pak byl dlouho
rekonvalescentem připadalo mu, jako tlačila můra
po všecku dobu Štěstí ještě, nohu neuřízli!
>A což uchoř< řekla jsem. Uvidíte Když bylo válce Amerikáni
všechno sebrali, převáželo vojsko naše Španěl.. ten
nový, řádně vyzbrojený, hojně vypravený, zdravý silný ne
přítel necouval, ani nerozbíhal jako úskoční domorodci;
ale ani ti, kdo bránili přistát, nepomyslili ústup.
jak mnoho světě stává. Ťali asi machetou (velkým nožem)
stejně jako tenkrát tváře.
Přikrčeni útesy skalní, kryjíce bavlníky mangovníky,
stříleli Juan druhové jeho lodice nepřátelské, americké
armády, která odpovídala dvojnásobnými výstřely hnala se
ke břehu klidu pevného odhodlání, nedbajíc střelby.
Juan nevěděl, jakým zázrakem unikl živ, plné oči krve vy-
vírající rány nožem obličeji, jak ukryl lese, jak
putoval bos hladov pět dní, setkal vojskem, které
přicházelo pevnůstce pomoc. Juan
nedovedl povědět, kolikráte nabil vystřelil svoji mauserovku,
a také nedovedl říci, kdy vypadla rukou, kdy ucítil
v pravé noze temný náraz hlavě mdlobu, které jej
probudilo teprve bolestné vyjímání střely obvazování. Člověk neví, kde něho
neštěstí čeká. pozdě. Náš ná
deník bývá opatrný raděj kousl jazyka, než by
vypustil úst něco, jakéhokoliv důvodu pokládá ne
vhodné nebezpečné..
>To nestalo nožem, seňoro stalo inu tak . >Nepověděl jsi dosud,
jak jsi pozbyl ucha.
Pak jsem viděla tvrz, samojedinou nekonečné pláni,
osamělou stráž, která, přepadnou-li ji, mohla doufati
v pomoc jenom Boha, tichu hvězdné noci tropické prosy
ceném zvuky, spatřila jsem, jak tvrze šlehají plameny jak
obhájcové její světle požáru hynou pod čepelí nepřátel.308 PARDO BAZANOVÁ:
psa nataženého nohou, zamžené oblohy obzoru
kusu moře oponou modravě zeleného jehličí spatřovala
jsem velké louže, bahniska, třasaviska mokřiny, kterých
tábořil vojenský oddíl.
Jeviště změnilo další výjevy dály pobřeží
