ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 313 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Řekli byste, vypráví příhodách a činech člověka jiného. Byl válce Kubě tři roky nestojí ani řeč . obraznosti mojí vyvstal jeho vypravování obraz osudné války.) VojákoVo ucho. Neviděla jsem již stromoví obsypaného ovocem, huštiny samý květ, . Když jsme zavolali práci Juana, syna kmotry Ma­ nuely, nevěděla jsem ani, jaké oči, protože jsem vídala jej doby jen dálky neděli, když vracel ode mše. A zatím zapaloval doutník, jal zvolna, jakož vůbec venkovský pracovník počíná, vypravovat! skromně svých činech. Přece však podařilo vysoukati něho nitku vzpomínek vlákno těch tří hrozných let.. Kromě toho zábavou. Knihu třeba čisti oddati zde stačí otevřití oči, pohled vržený mimochodem, při siestě zadumání: ulici, cestou, v domácností přímo vnucuje umělecká barva tvar. Svět, ve kterém každá architektura, každý obraz, každá vasa osvěžila duši rosou krásy, byl přece daleko lepší než náš dnešní! ktomu není potřebí, než naučit čisti! Umělecká výchova žádá, aby škola přijala mezi své předměty také tuto abecedu. (Příště dále. Bylo domlouvat! mu, aby pustil podrob­ ností; výmluvný nebyl jeho stručné odpovědi neměly ani vřelosti, ani barvy. Juan odpověděl ochotně. Bývá vítanou zá­ minkou, aby přetrhl práci odpočal opíraje rukojeť lopaty. Když jsem nepravidelnosti po­ všimla, shledala jsem, chybí Juanovi skorém celé ucho; měl pod hrubě zcuchaným vlasem jen kus laloušku. Dohlížejíc struhy, které kopal, všimla jsem si, nádeník poněkud napadal levou nohu, také jsem pozorovala ve světle slunečním, které blýskalo potu opáleném jeho obličeji, jizvu, brázdící tvář, bylo nápadno, čapka, shrnutá dle zvyku stranu, přiléhá hlavě jaksi těsněji nežli straně opačné. 307 -článek; jakým chvatem jest psán, jedu špíny skape v něm placeného stranictví duše čtenářovyI vedle něho mramorový balvan, něhož Rodin polorozvitých tvarech vtesal své >L’homme pensée<; již tuhost práce zaručuje nejen volné zrání ideje, ale nese sobě lásku tvůrcovu, který vdechuje mramoru celou svou velkou duši. Člověka, který celý den rýpe země lopatou, nepotěší nic tak, jako zeptáte-li něco.UMĚLECKÁ VÝCHOVA. Ale písmo jest svou podstatou také nejčitelnější