Ale tom další změtení pojmů: trest není obrana,
ale není též kázeň (polepšení, zastrašení) není ovšem ani
msta (odplata). 301
jinách vědy politické* vyvraceje Macchiavelism mravních
mezích obrany: >Právo obrany nemůže tedy sahati právu
předchozím útokem předejiti možnému užití násilí proti
nám. Vzdychne snad
a klidem, rozvahou udeří dítě slovy: >To nesmí ručička
dělat, bychom nabacalil* Ani neptá matka: jsi
vinno? nýbrž prostě konstatuje: dítě chybilo, musím dát
výstrahu, poučení pro budoucnost; mezi dítětem tu
mravní poměr, matka vychovatelem, její čin kázní, ale
ne trestem, právě jako chyba není ještě vinou. Dítě chystalo př.
Jinak tomu, jestli matka přistihla sice dítě již činu
a nemůže tedy míti strachu, čin bude vykonán, ale ne-
pocítí-li ani hněvu, nýbrž uvědomí-li prostě škodlivost vy
konaného činu možnost jeho opakování.SANKCE TRESTU. Táž matka rovněž tak
bránila se, rovněž tak mstila jinému člověku zví
řeti přírodní síle.«)
Kriminológii základním důvodem trestu obrana spo
lečnosti, ale dává platnost důvodům podružným: polepšení
a zastrašení, vylučujíc jedině důvod theorií absolutních: od
platu. vhodit ohně drahocenný
předmět, matka svým pohybem tomu zabránila. Udeří-li dítě tomto návalu zlosti, mstí se, odplácí.
Vidím, kterak matka udeřila dítě přes ruku; dle stavu
její duše, dle toho, tom okamžiku pocítila, jest tento
projev její vůle bud obranou, nebo mstou, nebo kázní, nebo
trestem. Ukážu rozdílům jednoduchém příkladě. Matka
a dítě stojí proti sobě jako individuum proti individuu,
mezi nimiž není mravního poměru. Nepocítila
v tom okamžiku leč strach, věc bude zničena udeření
dítěte bylo činem, který proměnil tento její strach. jest asi první její otázkou: >Proč
jsi udělalo?*, neboť půjde zjištění úmyslu, viny, ne-
může-li dítě omluvit, matka výraz tomuto svému roz
hořčení udeří dítě slovy: >Ty jsi zlý!* dlouho ještě
nebude moci dítě podívat bez nepříjemného vzrušení,
.
Konečně však možno, dítě dopustilo takového
činu př. zranilo svévolně, zlomyslně svého sourozence
do krve matka seznavši čin, všecka jím pobouřena
a mravně rozhořčena.
Uleví snad ještě slovy: >Tady máš to, nezbedo!* Ani
v prvém ani tomto případě neptá matka, je-li dítě vinno,
nezáleží tom; nerozvažuje, nýbrž její vnitřní stav —
jednou strach, druhé hněv reflexivně vybíjí.
Přistihla-li však táž matka děcko již činu, jistě nevznikne
v její duši obava zničenou již věc, ale možno, vzplane
hněvem
