>Jsi jako tvá matka,
Odetto. Vozila sebou
ve svém boggy, chtěla naučit jízdě koni. jedinou, bez ostat
ních, zval sobě otec... Hlasy výskaly plna hrdla roz
pustilý refrain.. Její manžel, páně Malignyův společník,
cestoval záležitostech jejich obchodu. Tehda řekl Maligny: ted tebe,
naličká.
Zdála vždy nahá svých šatech.VESELÝ OTEC. 23
se ted pod bujnými prsty. Mluvíc nebožce
paní Malignyové, říkala: »Když ještě ubohá Berta byla
na živu . její bílá, dětská
pleť byla jako zřejmou nestoudností.. Tančila křičela.« této větě byla obsažena lítost soustrast,
jíž Odetta nesmírně trpěla. Zemřela bys to. Nesmíš ztratit někde
v modrém nebi. služebnictvo vytratilo, chodilo špičkách,
. Odetta jednou přistihla, jak
>bjímala otce vestibulu.
Teprve tohoto dne pozorovalo děvče, paní de
Sulles byla královnou všech slavností. Člověk nesmí chtít, aby
se stal Bohem. Ačkoli to
dlouho upřímně snažil, přece nedovedl ponořit snění
jako jeho žena, zaujatá obtížnou hudbou měnivými oblo
hami: *Odetto, není než život. chtěl obejmouti také dceru, jakoby tento
polibek neznačil nic nedovoleného. Bylo slyšet výbuch zátky šampaňského.
Přece však všech těch veselých žen, ta, jež zde byla
nejčastěji, snažila získat mladou dívku. Kupoval východní
Evropě doly, vyměřoval tratě, získával monopoly prodával
všechno bankám, které zase rozdělily podíly mezi malokapi-
talisty.
Mladá dívka však bála zvířat.«
Ó, ona, paní Sulles, nesnažila stát Bohem.. Ale Odetta, aniž příliš
hápala, utekla křičíc. Ona vše vedla svou mohutnou inteligencí. Hned odpoledne zavírali saloně
i bavili se.
Večer musili všichni, kteří stolovali, pomáhat jejího
kočáru. Její anekdoty vzbudily nejvíce smíchu. Jmenovala se
Gabriela Sulles.
»Tak co, konštituční paraple, život veselejší? Milé dítě,
bože, jak mne soužíte tím vzezřením nastuzeného fantomu!*
A otec šel dál, tleskaje služebnictvo, aby přinesli ovoce,
zavařeniny, doutníky.
Ale paní Sulles přece vyhledávala. chceš dělat celý život Vypravovala matce,
která zemřela, poněvadž nedovedla přizpůsobit veselí
druhých Ale Maligny chtěl užívat štěstí. Ale co! Vždyť jsme zvířata, malá Odetto, zkrátka
zvířata, která jak říká, vyvíjela. Nebyla
právě krásná, ale robustní, vydechujíc zdraví svých roze
vřených chřípí velkých červených úst; ona rozněcovala
hosty bacchanalu. Možná, není příliš silné, takhle se
smát, zpívat, jíst, pít, jezdit koni, řídit vůz konec
jít spát
