služebnictvo vytratilo, chodilo špičkách,
.
Ale paní Sulles přece vyhledávala. Ale co! Vždyť jsme zvířata, malá Odetto, zkrátka
zvířata, která jak říká, vyvíjela. >Jsi jako tvá matka,
Odetto.. 23
se ted pod bujnými prsty. chceš dělat celý život Vypravovala matce,
která zemřela, poněvadž nedovedla přizpůsobit veselí
druhých Ale Maligny chtěl užívat štěstí. Možná, není příliš silné, takhle se
smát, zpívat, jíst, pít, jezdit koni, řídit vůz konec
jít spát. chtěl obejmouti také dceru, jakoby tento
polibek neznačil nic nedovoleného. Jmenovala se
Gabriela Sulles. Odetta jednou přistihla, jak
>bjímala otce vestibulu.«
Ó, ona, paní Sulles, nesnažila stát Bohem. Tančila křičela..VESELÝ OTEC.
Teprve tohoto dne pozorovalo děvče, paní de
Sulles byla královnou všech slavností.. Kupoval východní
Evropě doly, vyměřoval tratě, získával monopoly prodával
všechno bankám, které zase rozdělily podíly mezi malokapi-
talisty. Hlasy výskaly plna hrdla roz
pustilý refrain.
Večer musili všichni, kteří stolovali, pomáhat jejího
kočáru.
Mladá dívka však bála zvířat.. její bílá, dětská
pleť byla jako zřejmou nestoudností. jedinou, bez ostat
ních, zval sobě otec. Ale Odetta, aniž příliš
hápala, utekla křičíc. Hned odpoledne zavírali saloně
i bavili se.
Přece však všech těch veselých žen, ta, jež zde byla
nejčastěji, snažila získat mladou dívku. Mluvíc nebožce
paní Malignyové, říkala: »Když ještě ubohá Berta byla
na živu . Její anekdoty vzbudily nejvíce smíchu.
Zdála vždy nahá svých šatech. Tehda řekl Maligny: ted tebe,
naličká. Nebyla
právě krásná, ale robustní, vydechujíc zdraví svých roze
vřených chřípí velkých červených úst; ona rozněcovala
hosty bacchanalu. Nesmíš ztratit někde
v modrém nebi.. Ona vše vedla svou mohutnou inteligencí.« této větě byla obsažena lítost soustrast,
jíž Odetta nesmírně trpěla. Její manžel, páně Malignyův společník,
cestoval záležitostech jejich obchodu. Bylo slyšet výbuch zátky šampaňského. Vozila sebou
ve svém boggy, chtěla naučit jízdě koni. Ačkoli to
dlouho upřímně snažil, přece nedovedl ponořit snění
jako jeho žena, zaujatá obtížnou hudbou měnivými oblo
hami: *Odetto, není než život. Člověk nesmí chtít, aby
se stal Bohem.
»Tak co, konštituční paraple, život veselejší? Milé dítě,
bože, jak mne soužíte tím vzezřením nastuzeného fantomu!*
A otec šel dál, tleskaje služebnictvo, aby přinesli ovoce,
zavařeniny, doutníky. Zemřela bys to
