VESELÝ OTEC.. Hlasy výskaly plna hrdla roz
pustilý refrain. Ačkoli to
dlouho upřímně snažil, přece nedovedl ponořit snění
jako jeho žena, zaujatá obtížnou hudbou měnivými oblo
hami: *Odetto, není než život..
Přece však všech těch veselých žen, ta, jež zde byla
nejčastěji, snažila získat mladou dívku. 23
se ted pod bujnými prsty. Ale co! Vždyť jsme zvířata, malá Odetto, zkrátka
zvířata, která jak říká, vyvíjela. Nebyla
právě krásná, ale robustní, vydechujíc zdraví svých roze
vřených chřípí velkých červených úst; ona rozněcovala
hosty bacchanalu. Odetta jednou přistihla, jak
>bjímala otce vestibulu. Její anekdoty vzbudily nejvíce smíchu.« této větě byla obsažena lítost soustrast,
jíž Odetta nesmírně trpěla. jedinou, bez ostat
ních, zval sobě otec.
Teprve tohoto dne pozorovalo děvče, paní de
Sulles byla královnou všech slavností.
Ale paní Sulles přece vyhledávala. její bílá, dětská
pleť byla jako zřejmou nestoudností. Kupoval východní
Evropě doly, vyměřoval tratě, získával monopoly prodával
všechno bankám, které zase rozdělily podíly mezi malokapi-
talisty. Hned odpoledne zavírali saloně
i bavili se.
Mladá dívka však bála zvířat. Vozila sebou
ve svém boggy, chtěla naučit jízdě koni. Nesmíš ztratit někde
v modrém nebi. Jmenovala se
Gabriela Sulles. služebnictvo vytratilo, chodilo špičkách,
. chtěl obejmouti také dceru, jakoby tento
polibek neznačil nic nedovoleného. Ona vše vedla svou mohutnou inteligencí. Zemřela bys to.«
Ó, ona, paní Sulles, nesnažila stát Bohem.. Tančila křičela.. Její manžel, páně Malignyův společník,
cestoval záležitostech jejich obchodu. chceš dělat celý život Vypravovala matce,
která zemřela, poněvadž nedovedla přizpůsobit veselí
druhých Ale Maligny chtěl užívat štěstí. Člověk nesmí chtít, aby
se stal Bohem. Tehda řekl Maligny: ted tebe,
naličká.
Zdála vždy nahá svých šatech. Ale Odetta, aniž příliš
hápala, utekla křičíc. Mluvíc nebožce
paní Malignyové, říkala: »Když ještě ubohá Berta byla
na živu . Bylo slyšet výbuch zátky šampaňského.
»Tak co, konštituční paraple, život veselejší? Milé dítě,
bože, jak mne soužíte tím vzezřením nastuzeného fantomu!*
A otec šel dál, tleskaje služebnictvo, aby přinesli ovoce,
zavařeniny, doutníky. Možná, není příliš silné, takhle se
smát, zpívat, jíst, pít, jezdit koni, řídit vůz konec
jít spát. >Jsi jako tvá matka,
Odetto.
Večer musili všichni, kteří stolovali, pomáhat jejího
kočáru.
