Člověk nesmí chtít, aby
se stal Bohem. Ona vše vedla svou mohutnou inteligencí. její bílá, dětská
pleť byla jako zřejmou nestoudností. Ale co! Vždyť jsme zvířata, malá Odetto, zkrátka
zvířata, která jak říká, vyvíjela. chtěl obejmouti také dceru, jakoby tento
polibek neznačil nic nedovoleného.. Bylo slyšet výbuch zátky šampaňského. chceš dělat celý život Vypravovala matce,
která zemřela, poněvadž nedovedla přizpůsobit veselí
druhých Ale Maligny chtěl užívat štěstí. Mluvíc nebožce
paní Malignyové, říkala: »Když ještě ubohá Berta byla
na živu .VESELÝ OTEC.«
Ó, ona, paní Sulles, nesnažila stát Bohem. Ale Odetta, aniž příliš
hápala, utekla křičíc. Jmenovala se
Gabriela Sulles..
Přece však všech těch veselých žen, ta, jež zde byla
nejčastěji, snažila získat mladou dívku.. služebnictvo vytratilo, chodilo špičkách,
. Její manžel, páně Malignyův společník,
cestoval záležitostech jejich obchodu. Možná, není příliš silné, takhle se
smát, zpívat, jíst, pít, jezdit koni, řídit vůz konec
jít spát. Ačkoli to
dlouho upřímně snažil, přece nedovedl ponořit snění
jako jeho žena, zaujatá obtížnou hudbou měnivými oblo
hami: *Odetto, není než život.
Zdála vždy nahá svých šatech. Odetta jednou přistihla, jak
>bjímala otce vestibulu.. Vozila sebou
ve svém boggy, chtěla naučit jízdě koni. Zemřela bys to. Hned odpoledne zavírali saloně
i bavili se. jedinou, bez ostat
ních, zval sobě otec. Nebyla
právě krásná, ale robustní, vydechujíc zdraví svých roze
vřených chřípí velkých červených úst; ona rozněcovala
hosty bacchanalu. >Jsi jako tvá matka,
Odetto.
Teprve tohoto dne pozorovalo děvče, paní de
Sulles byla královnou všech slavností.. Její anekdoty vzbudily nejvíce smíchu.
Večer musili všichni, kteří stolovali, pomáhat jejího
kočáru. Kupoval východní
Evropě doly, vyměřoval tratě, získával monopoly prodával
všechno bankám, které zase rozdělily podíly mezi malokapi-
talisty. 23
se ted pod bujnými prsty.« této větě byla obsažena lítost soustrast,
jíž Odetta nesmírně trpěla.
Mladá dívka však bála zvířat. Nesmíš ztratit někde
v modrém nebi. Hlasy výskaly plna hrdla roz
pustilý refrain. Tehda řekl Maligny: ted tebe,
naličká. Tančila křičela.
Ale paní Sulles přece vyhledávala.
»Tak co, konštituční paraple, život veselejší? Milé dítě,
bože, jak mne soužíte tím vzezřením nastuzeného fantomu!*
A otec šel dál, tleskaje služebnictvo, aby přinesli ovoce,
zavařeniny, doutníky
