Ne
bavilo házet míč nad nataženou sítí uřitit se. Ted bylo vše
v anglickém stylu. Dvéře měly zrcadla, rozpoltěná příčkami. Musíš vzít jiné Šaty; bolero
si uprav.
Piano, němž před chvílí povzdechlo její srdce, třáslo
. pak vezmou. nedlouho obdrží svolení, aby tam měl pole a
stáda. Ale Odetta nena
lezla žádné zásuvce svých vzpomínek. oknech
byly zavěšeny musselinové záclony velkými žlutými mo
drými květy. mou čest, člověk řekl, vypadáš jako kon
štituční deštník. Mimo nevyznala žádném sportu
a ostatní dámy porážely všech rekordech pohrdaly jí..
Její jedinou přítelkyní byla vychovatelka.
Odetta cítila, zcela samotna, zcela samotna. Sedíce na
kamenných lavičkách hleděly obě stejnou radostí na
ohebné vrcholky stromů, jež klátily nuancovaném nebi. Měla ne
snesitelný kašel prachu, kterého nadýchala silnici
při jízdě bicyklu. Jdi odpůldne Léony, aby ušila slušnou toiletu. Musila dát líbat
od vlažných vonících žen, které při tom zároveň rozva
zovaly klobouky, zavíraly slunečníky, žádaly nápoje.
Ale chvíli již vzduchu sebe narážely míče. Lakované výplně zakrývaly stěny.. Odetta byla
nucena jít schodiště přijímat hosty.
Ztřeštěný zástup ohrožoval navzájem raketami anebo při
jížděl drag, tažený čtyrspřežím běhounů, hřměl nádvoří
jako hrom, koně dupali, náčiní chřestilo kočár vrhal ze
sebe veselé víly, které držely náruče květin. Mluvil
s málo, jen aby něco řekl: »Milé dítě, vypadáš jako
hastroš. Všechno
honosilo zde elegantní, liliovou ctností. Miss Grave’s svěřila
jí svou lásku.* otáčeje patě, vzal ruky ten-
nisovou raketu, běžel trávník křičel anglicky mladé
ženy. Ale
nábytek byl její smrti několikrát obnoven.
Miss, miss! Hledte, nevyhlíží dítějáko doby Ludvíka
Filipa.
Odetta pochopila, proč její matka zemřela tak záhy. podzemních kuchyní vystupovala neustále teplá
vůně jídel. Její ženich, setník kapském vojsku, bil se
v Africe.
Lamartine Verlaine silně dojímali.
Odetta hledala všude vzpomínky svou matku.
Její otec, velmi mladý člověk, Šedivém obleku bí
lými gamašemi, pohyboval uprostřed elegantní družiny,
vždy rozveselené vínem, které teklo plnými proudy. Kolik moří musí projeti, než ho
spatří! Dotýkajíce rukama tiše piana poslouchaly, jak jim
bijí srdce.PAUL ADAM:
V laku kočárů, které schly dvoře, odráželo dláž
dění; koně hryzli udidla, třásli řetězy, kopali zvučných
dlaždic. Jako hastroš
