Ztřeštěný zástup ohrožoval navzájem raketami anebo při
jížděl drag, tažený čtyrspřežím běhounů, hřměl nádvoří
jako hrom, koně dupali, náčiní chřestilo kočár vrhal ze
sebe veselé víly, které držely náruče květin. Ale
nábytek byl její smrti několikrát obnoven.
Piano, němž před chvílí povzdechlo její srdce, třáslo
. Sedíce na
kamenných lavičkách hleděly obě stejnou radostí na
ohebné vrcholky stromů, jež klátily nuancovaném nebi. mou čest, člověk řekl, vypadáš jako kon
štituční deštník.
Ale chvíli již vzduchu sebe narážely míče. Všechno
honosilo zde elegantní, liliovou ctností.
Odetta pochopila, proč její matka zemřela tak záhy.
Odetta hledala všude vzpomínky svou matku.
Lamartine Verlaine silně dojímali. Lakované výplně zakrývaly stěny. Mimo nevyznala žádném sportu
a ostatní dámy porážely všech rekordech pohrdaly jí. Měla ne
snesitelný kašel prachu, kterého nadýchala silnici
při jízdě bicyklu. nedlouho obdrží svolení, aby tam měl pole a
stáda. Musila dát líbat
od vlažných vonících žen, které při tom zároveň rozva
zovaly klobouky, zavíraly slunečníky, žádaly nápoje.. Odetta byla
nucena jít schodiště přijímat hosty. Mluvil
s málo, jen aby něco řekl: »Milé dítě, vypadáš jako
hastroš. Její ženich, setník kapském vojsku, bil se
v Africe. Jdi odpůldne Léony, aby ušila slušnou toiletu.
Odetta cítila, zcela samotna, zcela samotna. podzemních kuchyní vystupovala neustále teplá
vůně jídel.. Jako hastroš.
Její otec, velmi mladý člověk, Šedivém obleku bí
lými gamašemi, pohyboval uprostřed elegantní družiny,
vždy rozveselené vínem, které teklo plnými proudy. Miss Grave’s svěřila
jí svou lásku. oknech
byly zavěšeny musselinové záclony velkými žlutými mo
drými květy. Ale Odetta nena
lezla žádné zásuvce svých vzpomínek.* otáčeje patě, vzal ruky ten-
nisovou raketu, běžel trávník křičel anglicky mladé
ženy. pak vezmou. Musíš vzít jiné Šaty; bolero
si uprav.
Miss, miss! Hledte, nevyhlíží dítějáko doby Ludvíka
Filipa.PAUL ADAM:
V laku kočárů, které schly dvoře, odráželo dláž
dění; koně hryzli udidla, třásli řetězy, kopali zvučných
dlaždic. Ted bylo vše
v anglickém stylu. Dvéře měly zrcadla, rozpoltěná příčkami. Kolik moří musí projeti, než ho
spatří! Dotýkajíce rukama tiše piana poslouchaly, jak jim
bijí srdce.
Její jedinou přítelkyní byla vychovatelka. Ne
bavilo házet míč nad nataženou sítí uřitit se
