Lakované výplně zakrývaly stěny.
Odetta cítila, zcela samotna, zcela samotna.
Miss, miss! Hledte, nevyhlíží dítějáko doby Ludvíka
Filipa.
Odetta pochopila, proč její matka zemřela tak záhy. oknech
byly zavěšeny musselinové záclony velkými žlutými mo
drými květy.
Její jedinou přítelkyní byla vychovatelka.. Sedíce na
kamenných lavičkách hleděly obě stejnou radostí na
ohebné vrcholky stromů, jež klátily nuancovaném nebi.
Ale chvíli již vzduchu sebe narážely míče. Všechno
honosilo zde elegantní, liliovou ctností. Miss Grave’s svěřila
jí svou lásku. Musíš vzít jiné Šaty; bolero
si uprav. Ale Odetta nena
lezla žádné zásuvce svých vzpomínek. Ne
bavilo házet míč nad nataženou sítí uřitit se.
Ztřeštěný zástup ohrožoval navzájem raketami anebo při
jížděl drag, tažený čtyrspřežím běhounů, hřměl nádvoří
jako hrom, koně dupali, náčiní chřestilo kočár vrhal ze
sebe veselé víly, které držely náruče květin. Kolik moří musí projeti, než ho
spatří! Dotýkajíce rukama tiše piana poslouchaly, jak jim
bijí srdce. Jdi odpůldne Léony, aby ušila slušnou toiletu. Ted bylo vše
v anglickém stylu.* otáčeje patě, vzal ruky ten-
nisovou raketu, běžel trávník křičel anglicky mladé
ženy. Měla ne
snesitelný kašel prachu, kterého nadýchala silnici
při jízdě bicyklu. pak vezmou.PAUL ADAM:
V laku kočárů, které schly dvoře, odráželo dláž
dění; koně hryzli udidla, třásli řetězy, kopali zvučných
dlaždic. mou čest, člověk řekl, vypadáš jako kon
štituční deštník.
Piano, němž před chvílí povzdechlo její srdce, třáslo
.
Odetta hledala všude vzpomínky svou matku.. Její ženich, setník kapském vojsku, bil se
v Africe. nedlouho obdrží svolení, aby tam měl pole a
stáda. Odetta byla
nucena jít schodiště přijímat hosty. Mimo nevyznala žádném sportu
a ostatní dámy porážely všech rekordech pohrdaly jí. podzemních kuchyní vystupovala neustále teplá
vůně jídel.
Lamartine Verlaine silně dojímali. Ale
nábytek byl její smrti několikrát obnoven. Musila dát líbat
od vlažných vonících žen, které při tom zároveň rozva
zovaly klobouky, zavíraly slunečníky, žádaly nápoje.
Její otec, velmi mladý člověk, Šedivém obleku bí
lými gamašemi, pohyboval uprostřed elegantní družiny,
vždy rozveselené vínem, které teklo plnými proudy. Jako hastroš. Mluvil
s málo, jen aby něco řekl: »Milé dítě, vypadáš jako
hastroš. Dvéře měly zrcadla, rozpoltěná příčkami
