ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 28 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
Její ženich, setník kapském vojsku, bil se v Africe. Sedíce na kamenných lavičkách hleděly obě stejnou radostí na ohebné vrcholky stromů, jež klátily nuancovaném nebi. Odetta byla nucena jít schodiště přijímat hosty. Ted bylo vše v anglickém stylu. Ale nábytek byl její smrti několikrát obnoven. podzemních kuchyní vystupovala neustále teplá vůně jídel. Její otec, velmi mladý člověk, Šedivém obleku bí­ lými gamašemi, pohyboval uprostřed elegantní družiny, vždy rozveselené vínem, které teklo plnými proudy.. Mluvil s málo, jen aby něco řekl: »Milé dítě, vypadáš jako hastroš.PAUL ADAM: V laku kočárů, které schly dvoře, odráželo dláž­ dění; koně hryzli udidla, třásli řetězy, kopali zvučných dlaždic. mou čest, člověk řekl, vypadáš jako kon­ štituční deštník. Dvéře měly zrcadla, rozpoltěná příčkami. Mimo nevyznala žádném sportu a ostatní dámy porážely všech rekordech pohrdaly jí. Všechno honosilo zde elegantní, liliovou ctností. Její jedinou přítelkyní byla vychovatelka. Musila dát líbat od vlažných vonících žen, které při tom zároveň rozva­ zovaly klobouky, zavíraly slunečníky, žádaly nápoje. Miss, miss! Hledte, nevyhlíží dítějáko doby Ludvíka Filipa. Měla ne­ snesitelný kašel prachu, kterého nadýchala silnici při jízdě bicyklu. Miss Grave’s svěřila jí svou lásku. oknech byly zavěšeny musselinové záclony velkými žlutými mo­ drými květy. Odetta cítila, zcela samotna, zcela samotna. Musíš vzít jiné Šaty; bolero si uprav. Lamartine Verlaine silně dojímali. nedlouho obdrží svolení, aby tam měl pole a stáda. Piano, němž před chvílí povzdechlo její srdce, třáslo . Odetta pochopila, proč její matka zemřela tak záhy.. Lakované výplně zakrývaly stěny. Odetta hledala všude vzpomínky svou matku. pak vezmou. Ale chvíli již vzduchu sebe narážely míče. Ale Odetta nena­ lezla žádné zásuvce svých vzpomínek.* otáčeje patě, vzal ruky ten- nisovou raketu, běžel trávník křičel anglicky mladé ženy. Ne­ bavilo házet míč nad nataženou sítí uřitit se. Kolik moří musí projeti, než ho spatří! Dotýkajíce rukama tiše piana poslouchaly, jak jim bijí srdce. Jako hastroš. Jdi odpůldne Léony, aby ušila slušnou toiletu. Ztřeštěný zástup ohrožoval navzájem raketami anebo při­ jížděl drag, tažený čtyrspřežím běhounů, hřměl nádvoří jako hrom, koně dupali, náčiní chřestilo kočár vrhal ze sebe veselé víly, které držely náruče květin