Lakované výplně zakrývaly stěny. Měla ne
snesitelný kašel prachu, kterého nadýchala silnici
při jízdě bicyklu.
Ztřeštěný zástup ohrožoval navzájem raketami anebo při
jížděl drag, tažený čtyrspřežím běhounů, hřměl nádvoří
jako hrom, koně dupali, náčiní chřestilo kočár vrhal ze
sebe veselé víly, které držely náruče květin.
Její jedinou přítelkyní byla vychovatelka.
Piano, němž před chvílí povzdechlo její srdce, třáslo
. Jako hastroš.
Odetta pochopila, proč její matka zemřela tak záhy. Ne
bavilo házet míč nad nataženou sítí uřitit se. Její ženich, setník kapském vojsku, bil se
v Africe.* otáčeje patě, vzal ruky ten-
nisovou raketu, běžel trávník křičel anglicky mladé
ženy. Všechno
honosilo zde elegantní, liliovou ctností. oknech
byly zavěšeny musselinové záclony velkými žlutými mo
drými květy.PAUL ADAM:
V laku kočárů, které schly dvoře, odráželo dláž
dění; koně hryzli udidla, třásli řetězy, kopali zvučných
dlaždic. Odetta byla
nucena jít schodiště přijímat hosty. podzemních kuchyní vystupovala neustále teplá
vůně jídel. Musila dát líbat
od vlažných vonících žen, které při tom zároveň rozva
zovaly klobouky, zavíraly slunečníky, žádaly nápoje.
Ale chvíli již vzduchu sebe narážely míče.
Odetta cítila, zcela samotna, zcela samotna. Dvéře měly zrcadla, rozpoltěná příčkami. Musíš vzít jiné Šaty; bolero
si uprav. Ted bylo vše
v anglickém stylu. pak vezmou.
Její otec, velmi mladý člověk, Šedivém obleku bí
lými gamašemi, pohyboval uprostřed elegantní družiny,
vždy rozveselené vínem, které teklo plnými proudy... Miss Grave’s svěřila
jí svou lásku. Jdi odpůldne Léony, aby ušila slušnou toiletu. Ale
nábytek byl její smrti několikrát obnoven. Mluvil
s málo, jen aby něco řekl: »Milé dítě, vypadáš jako
hastroš.
Miss, miss! Hledte, nevyhlíží dítějáko doby Ludvíka
Filipa. nedlouho obdrží svolení, aby tam měl pole a
stáda.
Lamartine Verlaine silně dojímali. mou čest, člověk řekl, vypadáš jako kon
štituční deštník. Sedíce na
kamenných lavičkách hleděly obě stejnou radostí na
ohebné vrcholky stromů, jež klátily nuancovaném nebi.
Odetta hledala všude vzpomínky svou matku. Kolik moří musí projeti, než ho
spatří! Dotýkajíce rukama tiše piana poslouchaly, jak jim
bijí srdce. Ale Odetta nena
lezla žádné zásuvce svých vzpomínek. Mimo nevyznala žádném sportu
a ostatní dámy porážely všech rekordech pohrdaly jí
