283
mluvčího naší kritiky. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje.. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám.
E. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně. Ba,
vždy více škaredil než usmíval. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec. psacího stolku seděl Dr. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret.
Pan Dr.)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře..
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.
(panu TheeroVi. snad pan Dr.
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem.
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd. HOFFER.. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí.
Jte skřipci
