Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu.
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
.
(panu TheeroVi.
E. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal. Ba,
vždy více škaredil než usmíval. psacího stolku seděl Dr.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje..
Pan Dr.
Jte skřipci.
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti.. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret. snad pan Dr. HOFFER. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý..
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem. 283
mluvčího naší kritiky.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře
