Pan Dr.
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý.)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
. Ba,
vždy více škaredil než usmíval. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec.
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo.
E. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti. 283
mluvčího naší kritiky.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal.. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně. psacího stolku seděl Dr. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu. snad pan Dr.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků.
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem.
Jte skřipci. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla... HOFFER. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret.
(panu TheeroVi
