Prohlížel hlavy patě,
až zarděla.
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec..
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd. Ba,
vždy více škaredil než usmíval.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje. snad pan Dr.
Pan Dr.
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
.)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře.
Jte skřipci.. psacího stolku seděl Dr. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí.
(panu TheeroVi. HOFFER. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý. 283
mluvčího naší kritiky.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám.
E
