Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně.
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd. snad pan Dr. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal. HOFFER. psacího stolku seděl Dr.
Pan Dr. Ba,
vždy více škaredil než usmíval.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí.)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret. 283
mluvčího naší kritiky.
(panu TheeroVi.
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo.
Jte skřipci. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla.
E. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
..
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem... Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti
