Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
.
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků. HOFFER.
(panu TheeroVi. 283
mluvčího naší kritiky. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám. Ba,
vždy více škaredil než usmíval. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý.
Pan Dr.
Jte skřipci..)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře.
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd.. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí.. snad pan Dr. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.
E.
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu. psacího stolku seděl Dr. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret
