. HOFFER. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků. Ba,
vždy více škaredil než usmíval. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti. snad pan Dr. 283
mluvčího naší kritiky. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu.
(panu TheeroVi.)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře.. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně.
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje.
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám.
Pan Dr. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
.
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu..
Jte skřipci.
E. psacího stolku seděl Dr. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret
