)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
.
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec.
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo.
E.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu.
Pan Dr. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků.. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal.. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje. 283
mluvčího naší kritiky.
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd. psacího stolku seděl Dr. snad pan Dr. Ba,
vždy více škaredil než usmíval. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně. HOFFER.
(panu TheeroVi.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.
Jte skřipci. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám.. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí
