(panu TheeroVi.)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal.
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo.. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně. snad pan Dr. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu..
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd.
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem. 283
mluvčího naší kritiky. psacího stolku seděl Dr. HOFFER. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret.
Pan Dr..
E.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám. Ba,
vždy více škaredil než usmíval.
Jte skřipci.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*