HOFFER.
Praví, to, napsal pan Boleška, dobře ví, přece
řekl svou větu: >Nikdo nevaroval< atd. Potom teprve promluvil:
>Požádal jsem vás, Markéto, rozmluvu, které bych
.
Byl mohutný, snědé pleti, brýlemi zlatou obrubou kmital
pronikavý pohled tváře zapadlých očí.
E. psacího stolku seděl Dr. 283
mluvčího naší kritiky.)
Markéta zaklepala vstoupila bázní, uctivě přivírajíc
za sebou dvéře. snad pan Dr.POZNÁMKY KRITICE >RUSALKY*.
(panu TheeroVi. Henner, profesor
Soukromého učiliště vídeňského, psal chvatně.. Tmavé vlasy byly zapleteny šíje nad čelo
ve věnec. Prohlížel hlavy patě,
až zarděla.
Jte skřipci.
V pracovně Dra Hennera dusilo přítmí, záclony
v oknech polovice spuštěny, jen psací stůl, bibliotéka a
drobný nábytek předních koutech pokoje osvětleny byly
letním sluncem. Černé vousy ši
rokém pruhu zakrývaly horní ret.
Profesor pokynul hlavou pohovce: >Posadte se,
Markéto!*
Nastala chvíle tísně rozpaků.
Nejedlý, tím dopustil literárního deliktu, proto uzná,
že jeho eventuelními projevy této věci, zvláště pak tako
vými, které mne osobně útočily, zabývati nebudu..
Konečně dopsal odloživ vše, obrátil svoje křeslo.
Pozdravila zastavila uprostřed pokoje. Nejedlý mne této povinnosti nyní zbavil sám. toř Vím však, proč tak
učinil: domníval své vrozené náchylnosti velkým a
širokým slovům, krásný závěr svého elaborátu, jehož
cena dostatek již osvětlena pro mne znamená pouho
pouhou nicku všemi závěry nelogickosti neuče
nosti. Ba,
vždy více škaredil než usmíval. Byla štíhlá, děvče sedmnáctileté, obleku
velkoměstském, ale dle chůze bylo možno poznati, neod-
rostla venkovu.. Nikdy profesor nezval
k sobě dopisem! Vězí-li tom něco nekalého! Kdož
ví, jaký vrtoch? Nezdá se, žeby byl zvláště usměvavý. Vždyť slovy: nevědomost, neznalost, nelogičnost hází
jako člověk, který neví, věcná slušná polemika,
a který hned prvním článkem překročil její meze jen proto,
že dovolával zásady volnosti pro projev svého mínění,
mne nutil, abych dosud odpovídal.
Pan Dr
