Všecky jeho postavy mají veliký tah života, jsou
více pudové než rozumové, nekážou, ale ztělesňují. Vše
obecné poměry jsou ovšem ještě toho druhu, každé jiné
děvče takovým krokem nezbytně sřítí propasti; ale
ideál musí konec zvítězíti. Přece však nmí tak mnoho; dovede upoutati celé
dny, nejdivnější myšlenky Vás podnítí nejhlubší city
zvedne.
Neřeší jich násilně nikomu ani nepřipadá díla jeho bráti
za tendenční běžném slova smyslu. přece to
všechno skutečnost napsáno jen touhy pravdě. příběhu
mladé Renaty Fuchsové není dosaženo visionářství této knihy,
ve které strašné nenávisti proti sobě stojí dvě cizí ra^y a
ve které odhaluje několika překvapujícími rysy perversita
upadajícího národa.NĚMECKÉ ROMÁNY.
Jest předchozí historie Agathona Geyera, onoho mladého
muže, jenž vstupuje život Renatin jako spasitel. Wassermannovi jest
sotva let. Renata Fuchsova proráží kruh staré konvence. kterak všechno končí smírem, poněvadž
bylo vše tak nutné. jeho
nejnovější knize jsou dokonce kopie skutečnosti: uvádím na
př. vyniká nad běžné literární pro
dukty mohutným uměním, krvavou upřímností, jež činí
důrazný protest proti naší výchově dívčí. Hned začátku
praví Renata: >Jest tak nezměnitelné, dole hynuli,
abychom mohly zůstat počestný?* Wasserman jest totiž
realistou jen reprodukci originelních charakterů dějů, jež
jsou důsledky jeho lidí.
Vedle Wassermannova románu promluvil bych ještě
o Čiary Viebigové >Das tägliche Brot«, knize zcela jiného,
. Otázky také nejsou
gordickým uzlem, ztrácejí časem, rozplynou není jich
více. 277
svítání Renátin manžel umírá, nevýslovně krásně smutně,
jako staré baladě »na srdeční vadu<, praví sice lékař —
a jak Renata čeká syna, jemuž jméno nemá býti Tristan.
Vnější děj není tomto románě hlavní věcí, nýbrž ideál
hrdinky. Před třemi roky vydal Wassermann knihu >Die Juden
von Zimdorf«, knihu nejumělečtějších židovské otázce. jeho stylu jest posud ještě podivný zmatek
a patrny jsou stopy ruských psychologů, Flauberta Jean
Paula. Pokud však jde poměry spole
čenské, pomáhá všelijakými nápady, jež mnohdy zabarvují
děj hodně romanticky.
nýbrž Beatus.
Ostatek Wassermann příliš zabývá mravní stránkou
ženské otázky, zanedbávaje hospodářskou. Miluje především otázky nerozřešené. básníka Stlssengutha, jenž stále mluví fanatisován kráse
ženského těla, přehnaných aforismech, jiskřivě jímž není
nikdo jiný než vídeňský Peter Altenberg. >Není vůbec padlé ženy, kromě
té, jež vědomě prodává,* praví tomto románě tato
věta jest jeho smyslem
