278 CAMILL HOFFMANX: NĚMECKÉ ROMÁNY. Ovšem ubohá Mina královnou není, ale
přece světicí jako svátá Gudula, jejíž rukou mozoly svědčí
o neúprosné robotě. (Příště konec. Přichází velikého města službu,
mladá silná selská dívčice. Naopak, potřeba lásky účasti stupňuje. Příčinou toho dílem neurovnanost látky, která
je různých museích roztříštěna, dílem opožděnost etno-
. Jest zápas neustálým zoufal
stvím resignací. Muka takového
života zdvojnásobují bezradností trpitelky. Aby ochránila obvyklé
hanby, vezme ho. Spánek jest
jak olovo těžký neosvěžuje. stále číhají nebezpečí,
že nebude míti kam hlavu složit dáti úst, nebez
pečí naivní úzkostlivosti dívky rostou ohromných roz
měrů. Práce vyplňuje celý její den. Přívětivé slovo jest jako vytoužený lék,
známý obličej jako skutečný svátek. přece ta
kovém zápase, takové nesnázi tísni nezakrní její smysly
ani srdce. Plahočí lopotí od
časného rána pozdní noci, těžce chvatně poháněna
požadavky jiných nemajíc času dbáti sebe. Ale povznášejí nezlomená pudová vůle
k životu mateřský cit. Ovšem,
že všechny city jsou zcela primitivní vinou požitku
jen fysickému. Bylo dosti srovnávati, neboť
i jedná ženu, jež odejde domova opuštěna sama
mezi lidmi zakouší tvrdé chvíle života, ovšem pohnutek
méně mravních romantických než Renata Fuchsova, totiž
pro vezdejší chléb. Jest dobrá, nezkažená, poctivá a
pracovitá, ale hodně obmezená, neotrkaná skoro nemotora.
Štěstí neusměje, jejích vlastností kariéra není
veliká.
V oboru etnografickém schází nám podrobné, systema
tické práce. Nastanou
kruté zimní dny konec nezbude než vydělávati prací
na živobytí muže dítěte. tak jednou čistě citu opuštěnosti —
podá ubohá Mina lehkomyslnému hochu, ničemovi, jenž
ji uvrhne bídu ještě větší.)
SloVácké čepce. Ale ani sama neví jak, jest
postrkována vyháněna, dostane výpověď starostí až
onemocní, opatří jiné místo ztratí zase.
staršího realistického genru. Tím strasti její dovršují. Proto raději trpí mlčí. když přece poštěstí, vycho-
diti svému muži skromničké místo vrátného, této životem
zpříma ubité zničené ženě takový zajásá triumf nad minu
lostí, skoro škodolibost, záhubě přece unikla, primitivní
egoism, kterém cítiti její selskou krev právě tak, jako
v její houževnatosti, když trpěla. Neděle jsou tupé, sotva si
jich uvědomí
