Jest zápas neustálým zoufal
stvím resignací. Ale ani sama neví jak, jest
postrkována vyháněna, dostane výpověď starostí až
onemocní, opatří jiné místo ztratí zase. Naopak, potřeba lásky účasti stupňuje.)
SloVácké čepce. Přívětivé slovo jest jako vytoužený lék,
známý obličej jako skutečný svátek. Muka takového
života zdvojnásobují bezradností trpitelky. Proto raději trpí mlčí. Ovšem ubohá Mina královnou není, ale
přece světicí jako svátá Gudula, jejíž rukou mozoly svědčí
o neúprosné robotě. Tím strasti její dovršují. Ovšem,
že všechny city jsou zcela primitivní vinou požitku
jen fysickému. Bylo dosti srovnávati, neboť
i jedná ženu, jež odejde domova opuštěna sama
mezi lidmi zakouší tvrdé chvíle života, ovšem pohnutek
méně mravních romantických než Renata Fuchsova, totiž
pro vezdejší chléb.278 CAMILL HOFFMANX: NĚMECKÉ ROMÁNY.
staršího realistického genru. Ale povznášejí nezlomená pudová vůle
k životu mateřský cit. Neděle jsou tupé, sotva si
jich uvědomí. Jest dobrá, nezkažená, poctivá a
pracovitá, ale hodně obmezená, neotrkaná skoro nemotora. Plahočí lopotí od
časného rána pozdní noci, těžce chvatně poháněna
požadavky jiných nemajíc času dbáti sebe. (Příště konec. stále číhají nebezpečí,
že nebude míti kam hlavu složit dáti úst, nebez
pečí naivní úzkostlivosti dívky rostou ohromných roz
měrů. přece ta
kovém zápase, takové nesnázi tísni nezakrní její smysly
ani srdce. Práce vyplňuje celý její den. Nastanou
kruté zimní dny konec nezbude než vydělávati prací
na živobytí muže dítěte.
Štěstí neusměje, jejích vlastností kariéra není
veliká. Spánek jest
jak olovo těžký neosvěžuje. tak jednou čistě citu opuštěnosti —
podá ubohá Mina lehkomyslnému hochu, ničemovi, jenž
ji uvrhne bídu ještě větší.
V oboru etnografickém schází nám podrobné, systema
tické práce. Přichází velikého města službu,
mladá silná selská dívčice. Příčinou toho dílem neurovnanost látky, která
je různých museích roztříštěna, dílem opožděnost etno-
. Aby ochránila obvyklé
hanby, vezme ho. když přece poštěstí, vycho-
diti svému muži skromničké místo vrátného, této životem
zpříma ubité zničené ženě takový zajásá triumf nad minu
lostí, skoro škodolibost, záhubě přece unikla, primitivní
egoism, kterém cítiti její selskou krev právě tak, jako
v její houževnatosti, když trpěla
