»Jdeš boje pro svého krále hlavu vzhůru! jaké
to štěstí tak mladých letech! Pyšným buď! Což nedovedeš
pevně vykročit? máš, napij se, vleje sílu žil. Ale pil hleděl, jak šikovatelův obličej
divně protahuje, tvářích cuká, prudkými zá
chvěvy otřásalo celé tělo raněného: prsa vzedmula a
propadla, víčka zavřela. Huláni, Poláčkové, pokřižovali dvakrát, třikrát, de
setkrát tiše odříkávajíce modlitbičku vsedali koně.
Hoch nahnul láhev, pil, pil jakoby hrdlo zalil
rozžhaveným olovem. Zmi
zeli někam, Bůh kam, zamlžených polích.
Duněla střelba nedaleké baterie, řady vojska hnuly.
>Ke všem jak vypadáš, fähnrichu! Tak skleslý, jako
baba.<
Vytáhl láhev lýkem opletenou podal hochovi. >Slyšíš?< zkalené oči obrá
tily hochovi. Někde blízku
třeskla rána, bzučivý protáhlý zvuk chvěl výšce. >Pij! pij!« znova kázal
šikovatel.
Mladý fthnrich připínal šavli, zaťal zuby, aby nejektaly,
bylo tak chladno ranních mlhách! Řadila pěchota, pažby
ručnic dunivým třeskem dopadaly zem, chřestily bo
dáky. >Všechno! pij! pij! rozehřeje krev, uvidíš,
přestane zimnice, přestane strach! Půjdeš boje vlast,
za císaře statečně jako hrdina hurrá!< »hurrá«
znělo sotva slyšitelně.
>Fähnrich!« křičel starý důstojník, oči svítily. Fi! styď se!« Starý voják opravdu rozdurdil. >Hotovř<
>Hotov!* odpovídal hoch tase šavli. Oddychoval. >Pij, fähn
richu!* zněl tom neodvolatelný rozkaz. >Je plná, pij!*
rozkázal úsečně. Učinil několik kroků,
ale kolena pod ním lámala. Pomalu smeklo tělo trávy,
hlava klesla stranu, všechny údy chvěly stále slaběji
a slaběji-------
A hoch pil, pil, nevzdálil ani láhev ode rtů, pil, aby
zalil úzkost, která mrazila jej duši, která zírala vytře
štěných očí-------
Tam druhé straně pruském ležení také pro
budili prvním zábřeskem jitra, také zaječely mlhy polnice. Hoch poslušně zvedl láhev rtům, silná
kořalka spálila hrdlo. hoch pil utajuje
dech, zamhouřiv oči.školákem! piji* Pil, aby byl statečným. >Hlavu
vzhůru! Pozor! tak! kolena vzpřímit! Zde nejsi školáčkem,
vojákem musíš být!* strašlivé hromobití rachotilo jeho
hrdle.-260 KAREL LEGER:
> Převezmeš velení!* pravil šikovatel hlasem, který jakoby
mu nepatřil, zněl dutě, zlomeně. »Ještě! musíš být mužem přece, ne
. >Ah, tyl vida, jak roztřásl! dítě ne
šťastné, trochu krve leká! jaký voják? věděl proč
nám děti sem posílají? Nu, nu! zuby jektá máš!«
Odepjal polní láhev potřísněnou svojí krví.
