-260 KAREL LEGER:
> Převezmeš velení!* pravil šikovatel hlasem, který jakoby
mu nepatřil, zněl dutě, zlomeně.
. >Hlavu
vzhůru! Pozor! tak! kolena vzpřímit! Zde nejsi školáčkem,
vojákem musíš být!* strašlivé hromobití rachotilo jeho
hrdle.
>Fähnrich!« křičel starý důstojník, oči svítily. >Všechno! pij! pij! rozehřeje krev, uvidíš,
přestane zimnice, přestane strach! Půjdeš boje vlast,
za císaře statečně jako hrdina hurrá!< »hurrá«
znělo sotva slyšitelně. Huláni, Poláčkové, pokřižovali dvakrát, třikrát, de
setkrát tiše odříkávajíce modlitbičku vsedali koně. Hoch poslušně zvedl láhev rtům, silná
kořalka spálila hrdlo. »Ještě! musíš být mužem přece, ne
. Zmi
zeli někam, Bůh kam, zamlžených polích.školákem! piji* Pil, aby byl statečným. Pomalu smeklo tělo trávy,
hlava klesla stranu, všechny údy chvěly stále slaběji
a slaběji-------
A hoch pil, pil, nevzdálil ani láhev ode rtů, pil, aby
zalil úzkost, která mrazila jej duši, která zírala vytře
štěných očí-------
Tam druhé straně pruském ležení také pro
budili prvním zábřeskem jitra, také zaječely mlhy polnice.
Duněla střelba nedaleké baterie, řady vojska hnuly. Někde blízku
třeskla rána, bzučivý protáhlý zvuk chvěl výšce. >Pij! pij!« znova kázal
šikovatel.<
Vytáhl láhev lýkem opletenou podal hochovi. >Slyšíš?< zkalené oči obrá
tily hochovi. >Pij, fähn
richu!* zněl tom neodvolatelný rozkaz. Fi! styď se!« Starý voják opravdu rozdurdil. Oddychoval. Učinil několik kroků,
ale kolena pod ním lámala. »Jdeš boje pro svého krále hlavu vzhůru! jaké
to štěstí tak mladých letech! Pyšným buď! Což nedovedeš
pevně vykročit? máš, napij se, vleje sílu žil.
Mladý fthnrich připínal šavli, zaťal zuby, aby nejektaly,
bylo tak chladno ranních mlhách! Řadila pěchota, pažby
ručnic dunivým třeskem dopadaly zem, chřestily bo
dáky. Ale pil hleděl, jak šikovatelův obličej
divně protahuje, tvářích cuká, prudkými zá
chvěvy otřásalo celé tělo raněného: prsa vzedmula a
propadla, víčka zavřela. hoch pil utajuje
dech, zamhouřiv oči. >Je plná, pij!*
rozkázal úsečně.
>Ke všem jak vypadáš, fähnrichu! Tak skleslý, jako
baba. >Hotovř<
>Hotov!* odpovídal hoch tase šavli.
Hoch nahnul láhev, pil, pil jakoby hrdlo zalil
rozžhaveným olovem. >Ah, tyl vida, jak roztřásl! dítě ne
šťastné, trochu krve leká! jaký voják? věděl proč
nám děti sem posílají? Nu, nu! zuby jektá máš!«
Odepjal polní láhev potřísněnou svojí krví
