Někde blízku
třeskla rána, bzučivý protáhlý zvuk chvěl výšce. Zmi
zeli někam, Bůh kam, zamlžených polích. >Je plná, pij!*
rozkázal úsečně.
>Fähnrich!« křičel starý důstojník, oči svítily. Oddychoval. Pomalu smeklo tělo trávy,
hlava klesla stranu, všechny údy chvěly stále slaběji
a slaběji-------
A hoch pil, pil, nevzdálil ani láhev ode rtů, pil, aby
zalil úzkost, která mrazila jej duši, která zírala vytře
štěných očí-------
Tam druhé straně pruském ležení také pro
budili prvním zábřeskem jitra, také zaječely mlhy polnice. >Pij! pij!« znova kázal
šikovatel. Hoch poslušně zvedl láhev rtům, silná
kořalka spálila hrdlo. Fi! styď se!« Starý voják opravdu rozdurdil. >Pij, fähn
richu!* zněl tom neodvolatelný rozkaz.
Hoch nahnul láhev, pil, pil jakoby hrdlo zalil
rozžhaveným olovem. >Všechno! pij! pij! rozehřeje krev, uvidíš,
přestane zimnice, přestane strach! Půjdeš boje vlast,
za císaře statečně jako hrdina hurrá!< »hurrá«
znělo sotva slyšitelně. »Ještě! musíš být mužem přece, ne
. >Hlavu
vzhůru! Pozor! tak! kolena vzpřímit! Zde nejsi školáčkem,
vojákem musíš být!* strašlivé hromobití rachotilo jeho
hrdle.školákem! piji* Pil, aby byl statečným. hoch pil utajuje
dech, zamhouřiv oči.
. Huláni, Poláčkové, pokřižovali dvakrát, třikrát, de
setkrát tiše odříkávajíce modlitbičku vsedali koně.
>Ke všem jak vypadáš, fähnrichu! Tak skleslý, jako
baba. >Slyšíš?< zkalené oči obrá
tily hochovi.-260 KAREL LEGER:
> Převezmeš velení!* pravil šikovatel hlasem, který jakoby
mu nepatřil, zněl dutě, zlomeně.<
Vytáhl láhev lýkem opletenou podal hochovi.
Duněla střelba nedaleké baterie, řady vojska hnuly. »Jdeš boje pro svého krále hlavu vzhůru! jaké
to štěstí tak mladých letech! Pyšným buď! Což nedovedeš
pevně vykročit? máš, napij se, vleje sílu žil. >Ah, tyl vida, jak roztřásl! dítě ne
šťastné, trochu krve leká! jaký voják? věděl proč
nám děti sem posílají? Nu, nu! zuby jektá máš!«
Odepjal polní láhev potřísněnou svojí krví. >Hotovř<
>Hotov!* odpovídal hoch tase šavli. Učinil několik kroků,
ale kolena pod ním lámala. Ale pil hleděl, jak šikovatelův obličej
divně protahuje, tvářích cuká, prudkými zá
chvěvy otřásalo celé tělo raněného: prsa vzedmula a
propadla, víčka zavřela.
Mladý fthnrich připínal šavli, zaťal zuby, aby nejektaly,
bylo tak chladno ranních mlhách! Řadila pěchota, pažby
ručnic dunivým třeskem dopadaly zem, chřestily bo
dáky
