>Ah, tyl vida, jak roztřásl! dítě ne
šťastné, trochu krve leká! jaký voják? věděl proč
nám děti sem posílají? Nu, nu! zuby jektá máš!«
Odepjal polní láhev potřísněnou svojí krví.
.školákem! piji* Pil, aby byl statečným. >Slyšíš?< zkalené oči obrá
tily hochovi. »Jdeš boje pro svého krále hlavu vzhůru! jaké
to štěstí tak mladých letech! Pyšným buď! Což nedovedeš
pevně vykročit? máš, napij se, vleje sílu žil. hoch pil utajuje
dech, zamhouřiv oči. >Pij! pij!« znova kázal
šikovatel. >Všechno! pij! pij! rozehřeje krev, uvidíš,
přestane zimnice, přestane strach! Půjdeš boje vlast,
za císaře statečně jako hrdina hurrá!< »hurrá«
znělo sotva slyšitelně. Pomalu smeklo tělo trávy,
hlava klesla stranu, všechny údy chvěly stále slaběji
a slaběji-------
A hoch pil, pil, nevzdálil ani láhev ode rtů, pil, aby
zalil úzkost, která mrazila jej duši, která zírala vytře
štěných očí-------
Tam druhé straně pruském ležení také pro
budili prvním zábřeskem jitra, také zaječely mlhy polnice. >Pij, fähn
richu!* zněl tom neodvolatelný rozkaz.
>Ke všem jak vypadáš, fähnrichu! Tak skleslý, jako
baba.
>Fähnrich!« křičel starý důstojník, oči svítily. Hoch poslušně zvedl láhev rtům, silná
kořalka spálila hrdlo. Někde blízku
třeskla rána, bzučivý protáhlý zvuk chvěl výšce.
Hoch nahnul láhev, pil, pil jakoby hrdlo zalil
rozžhaveným olovem. Fi! styď se!« Starý voják opravdu rozdurdil.
Mladý fthnrich připínal šavli, zaťal zuby, aby nejektaly,
bylo tak chladno ranních mlhách! Řadila pěchota, pažby
ručnic dunivým třeskem dopadaly zem, chřestily bo
dáky. >Hotovř<
>Hotov!* odpovídal hoch tase šavli. Oddychoval. »Ještě! musíš být mužem přece, ne
. Ale pil hleděl, jak šikovatelův obličej
divně protahuje, tvářích cuká, prudkými zá
chvěvy otřásalo celé tělo raněného: prsa vzedmula a
propadla, víčka zavřela. Zmi
zeli někam, Bůh kam, zamlžených polích.
Duněla střelba nedaleké baterie, řady vojska hnuly. >Hlavu
vzhůru! Pozor! tak! kolena vzpřímit! Zde nejsi školáčkem,
vojákem musíš být!* strašlivé hromobití rachotilo jeho
hrdle. Huláni, Poláčkové, pokřižovali dvakrát, třikrát, de
setkrát tiše odříkávajíce modlitbičku vsedali koně.-260 KAREL LEGER:
> Převezmeš velení!* pravil šikovatel hlasem, který jakoby
mu nepatřil, zněl dutě, zlomeně. >Je plná, pij!*
rozkázal úsečně.<
Vytáhl láhev lýkem opletenou podal hochovi. Učinil několik kroků,
ale kolena pod ním lámala
