-260 KAREL LEGER:
> Převezmeš velení!* pravil šikovatel hlasem, který jakoby
mu nepatřil, zněl dutě, zlomeně. >Ah, tyl vida, jak roztřásl! dítě ne
šťastné, trochu krve leká! jaký voják? věděl proč
nám děti sem posílají? Nu, nu! zuby jektá máš!«
Odepjal polní láhev potřísněnou svojí krví.
>Ke všem jak vypadáš, fähnrichu! Tak skleslý, jako
baba. Huláni, Poláčkové, pokřižovali dvakrát, třikrát, de
setkrát tiše odříkávajíce modlitbičku vsedali koně. Hoch poslušně zvedl láhev rtům, silná
kořalka spálila hrdlo.
. Zmi
zeli někam, Bůh kam, zamlžených polích.školákem! piji* Pil, aby byl statečným. >Hotovř<
>Hotov!* odpovídal hoch tase šavli. Ale pil hleděl, jak šikovatelův obličej
divně protahuje, tvářích cuká, prudkými zá
chvěvy otřásalo celé tělo raněného: prsa vzedmula a
propadla, víčka zavřela.
>Fähnrich!« křičel starý důstojník, oči svítily. »Jdeš boje pro svého krále hlavu vzhůru! jaké
to štěstí tak mladých letech! Pyšným buď! Což nedovedeš
pevně vykročit? máš, napij se, vleje sílu žil. Učinil několik kroků,
ale kolena pod ním lámala. Fi! styď se!« Starý voják opravdu rozdurdil. >Pij, fähn
richu!* zněl tom neodvolatelný rozkaz. Pomalu smeklo tělo trávy,
hlava klesla stranu, všechny údy chvěly stále slaběji
a slaběji-------
A hoch pil, pil, nevzdálil ani láhev ode rtů, pil, aby
zalil úzkost, která mrazila jej duši, která zírala vytře
štěných očí-------
Tam druhé straně pruském ležení také pro
budili prvním zábřeskem jitra, také zaječely mlhy polnice.
Hoch nahnul láhev, pil, pil jakoby hrdlo zalil
rozžhaveným olovem. Někde blízku
třeskla rána, bzučivý protáhlý zvuk chvěl výšce. hoch pil utajuje
dech, zamhouřiv oči. »Ještě! musíš být mužem přece, ne
. >Všechno! pij! pij! rozehřeje krev, uvidíš,
přestane zimnice, přestane strach! Půjdeš boje vlast,
za císaře statečně jako hrdina hurrá!< »hurrá«
znělo sotva slyšitelně. >Slyšíš?< zkalené oči obrá
tily hochovi. >Pij! pij!« znova kázal
šikovatel. >Hlavu
vzhůru! Pozor! tak! kolena vzpřímit! Zde nejsi školáčkem,
vojákem musíš být!* strašlivé hromobití rachotilo jeho
hrdle.
Duněla střelba nedaleké baterie, řady vojska hnuly. >Je plná, pij!*
rozkázal úsečně. Oddychoval.<
Vytáhl láhev lýkem opletenou podal hochovi.
Mladý fthnrich připínal šavli, zaťal zuby, aby nejektaly,
bylo tak chladno ranních mlhách! Řadila pěchota, pažby
ručnic dunivým třeskem dopadaly zem, chřestily bo
dáky
