. >Krev!<
křičel vytřeštiv oči.
Voják nejbližší pravé ruce ohlédl se, položil
ručnici kolenou plazil příkopem šikovateli. Hoch zaslechl, vztyčil se. druhé
strany hustěji hustěji dopadají koule prachu silnici,
— přeletují.
Letí rozkaz >nabíjet!< dunivým řinčením dopadají nabijáky.
>Kadet!« zavolal šikovatel.
A klečíce, hlavu schovávajíce každé ráně vojáčkové od
povídají ohněm přes silnici.
>Již?« zachvělo rtech, které zésinavěly. Jakýsi měkký nejasný zvuk ozval té
chvíli kdosi vykřikl, tělo bez vlády svalilo dno travna
tého příkopu. Koule dopadla před ním, stříkla tváře
prachem drobným kamením.
A pomalu zvedal hlavu.
»Co chceš pravil šikovatel nevrle, >co tohoř
střílej, své ručnice hleď! Jdil< velitelsky kynul rukou. Šikovatel zakolísal, těžce usedl trávy opíraje se
oběma rukama zem. Opět ozval onen měkký nejasný
zvuk šikovatel zavrávoral, roztáhl ruce, jakoby chtěl se
čehos zachytit, jeho očích vytřeštěných zračilo zděšené
jakési udivení.
Na druhé straně silnicí prudce střílí nepřítel, postupuje. šikovateli tváři dál
tiše vinul teplý pramének tmavé krve, třísnil kabát, splýval
již zaschlé trávy, smáčel zem.
>Fil« odplivl šikovatel Kučera, »brzy dnes začínál«
Opatrně doplížil trochu výše, aby měl rozhled, odkud ti
čerti střílí.DĚTI. Čáka
smekla zad, skráně přes čelo, přes pravé oka
výřinul pramének tmavé krve, tváři smísil potem
i prachem, krůpěj jedna, druhá, třetí kapaly prsa, bílý
kabátec. Doběhli bílí vojáčkové, se
sypali příkopu, oddechují dechem vyschlých
hrdel dere chraptivé prokletí. 259*
bokým příkopem, vítaný úkryt. Protřel rukávem oči, odplivl. Oči pokryly mhou, koutky zmodra
lých rtů stáhla křeč, vrásky kolem nich shrnuly. >Nic
to neníl< Voják odplížil zpět.
A sotva dopadli úkryt, prachu silnici zde tam
vyletí šedivý kotouček, drobné kamení roztřesklo, odra
žené koule táhlým bzučením přelétly nad hlavami vojákům. Rozléhá rachot pušek do
polí, jednotlivé rány třesknou, pak celá salva. Prsa dmou sevřená ře
meny, srdce bije bouřlivě, celé tělo tetelí, pušky chvějí
se umdlených rukou.
>Sehni se, hloupý! kolenou lezl některá nezasáhne!
k čertu, jaký nerozum1<
Hoch již klečel vedle něho, udiveně díval ten
krvavý pramének sinavějící tváře, svraštělé rty a
najednou zimnice zalomcovala celým jeho chlapeckým tělem
