259*
bokým příkopem, vítaný úkryt.
A pomalu zvedal hlavu. >Krev!<
křičel vytřeštiv oči.
A klečíce, hlavu schovávajíce každé ráně vojáčkové od
povídají ohněm přes silnici. Doběhli bílí vojáčkové, se
sypali příkopu, oddechují dechem vyschlých
hrdel dere chraptivé prokletí.
>Již?« zachvělo rtech, které zésinavěly. Prsa dmou sevřená ře
meny, srdce bije bouřlivě, celé tělo tetelí, pušky chvějí
se umdlených rukou.
>Sehni se, hloupý! kolenou lezl některá nezasáhne!
k čertu, jaký nerozum1<
Hoch již klečel vedle něho, udiveně díval ten
krvavý pramének sinavějící tváře, svraštělé rty a
najednou zimnice zalomcovala celým jeho chlapeckým tělem. Rozléhá rachot pušek do
polí, jednotlivé rány třesknou, pak celá salva. šikovateli tváři dál
tiše vinul teplý pramének tmavé krve, třísnil kabát, splýval
již zaschlé trávy, smáčel zem.
.
Letí rozkaz >nabíjet!< dunivým řinčením dopadají nabijáky.
A sotva dopadli úkryt, prachu silnici zde tam
vyletí šedivý kotouček, drobné kamení roztřesklo, odra
žené koule táhlým bzučením přelétly nad hlavami vojákům. druhé
strany hustěji hustěji dopadají koule prachu silnici,
— přeletují.
Voják nejbližší pravé ruce ohlédl se, položil
ručnici kolenou plazil příkopem šikovateli. Protřel rukávem oči, odplivl.DĚTI. Šikovatel zakolísal, těžce usedl trávy opíraje se
oběma rukama zem.
>Fil« odplivl šikovatel Kučera, »brzy dnes začínál«
Opatrně doplížil trochu výše, aby měl rozhled, odkud ti
čerti střílí.
»Co chceš pravil šikovatel nevrle, >co tohoř
střílej, své ručnice hleď! Jdil< velitelsky kynul rukou. Hoch zaslechl, vztyčil se. Oči pokryly mhou, koutky zmodra
lých rtů stáhla křeč, vrásky kolem nich shrnuly. Čáka
smekla zad, skráně přes čelo, přes pravé oka
výřinul pramének tmavé krve, tváři smísil potem
i prachem, krůpěj jedna, druhá, třetí kapaly prsa, bílý
kabátec.
Na druhé straně silnicí prudce střílí nepřítel, postupuje.
>Kadet!« zavolal šikovatel. Jakýsi měkký nejasný zvuk ozval té
chvíli kdosi vykřikl, tělo bez vlády svalilo dno travna
tého příkopu. Opět ozval onen měkký nejasný
zvuk šikovatel zavrávoral, roztáhl ruce, jakoby chtěl se
čehos zachytit, jeho očích vytřeštěných zračilo zděšené
jakési udivení. Koule dopadla před ním, stříkla tváře
prachem drobným kamením. >Nic
to neníl< Voják odplížil zpět
