Voják nejbližší pravé ruce ohlédl se, položil
ručnici kolenou plazil příkopem šikovateli.
. Jakýsi měkký nejasný zvuk ozval té
chvíli kdosi vykřikl, tělo bez vlády svalilo dno travna
tého příkopu. Koule dopadla před ním, stříkla tváře
prachem drobným kamením. >Krev!<
křičel vytřeštiv oči. >Nic
to neníl< Voják odplížil zpět.
A pomalu zvedal hlavu.
>Kadet!« zavolal šikovatel. druhé
strany hustěji hustěji dopadají koule prachu silnici,
— přeletují.
A klečíce, hlavu schovávajíce každé ráně vojáčkové od
povídají ohněm přes silnici.
Na druhé straně silnicí prudce střílí nepřítel, postupuje.
>Fil« odplivl šikovatel Kučera, »brzy dnes začínál«
Opatrně doplížil trochu výše, aby měl rozhled, odkud ti
čerti střílí. šikovateli tváři dál
tiše vinul teplý pramének tmavé krve, třísnil kabát, splýval
již zaschlé trávy, smáčel zem. 259*
bokým příkopem, vítaný úkryt.
A sotva dopadli úkryt, prachu silnici zde tam
vyletí šedivý kotouček, drobné kamení roztřesklo, odra
žené koule táhlým bzučením přelétly nad hlavami vojákům. Prsa dmou sevřená ře
meny, srdce bije bouřlivě, celé tělo tetelí, pušky chvějí
se umdlených rukou. Rozléhá rachot pušek do
polí, jednotlivé rány třesknou, pak celá salva.
Letí rozkaz >nabíjet!< dunivým řinčením dopadají nabijáky.DĚTI. Šikovatel zakolísal, těžce usedl trávy opíraje se
oběma rukama zem.
>Již?« zachvělo rtech, které zésinavěly. Čáka
smekla zad, skráně přes čelo, přes pravé oka
výřinul pramének tmavé krve, tváři smísil potem
i prachem, krůpěj jedna, druhá, třetí kapaly prsa, bílý
kabátec. Doběhli bílí vojáčkové, se
sypali příkopu, oddechují dechem vyschlých
hrdel dere chraptivé prokletí. Oči pokryly mhou, koutky zmodra
lých rtů stáhla křeč, vrásky kolem nich shrnuly. Protřel rukávem oči, odplivl.
»Co chceš pravil šikovatel nevrle, >co tohoř
střílej, své ručnice hleď! Jdil< velitelsky kynul rukou. Hoch zaslechl, vztyčil se. Opět ozval onen měkký nejasný
zvuk šikovatel zavrávoral, roztáhl ruce, jakoby chtěl se
čehos zachytit, jeho očích vytřeštěných zračilo zděšené
jakési udivení.
>Sehni se, hloupý! kolenou lezl některá nezasáhne!
k čertu, jaký nerozum1<
Hoch již klečel vedle něho, udiveně díval ten
krvavý pramének sinavějící tváře, svraštělé rty a
najednou zimnice zalomcovala celým jeho chlapeckým tělem
