šikovateli tváři dál
tiše vinul teplý pramének tmavé krve, třísnil kabát, splýval
již zaschlé trávy, smáčel zem. Doběhli bílí vojáčkové, se
sypali příkopu, oddechují dechem vyschlých
hrdel dere chraptivé prokletí. Šikovatel zakolísal, těžce usedl trávy opíraje se
oběma rukama zem. >Krev!<
křičel vytřeštiv oči. Rozléhá rachot pušek do
polí, jednotlivé rány třesknou, pak celá salva.
. Opět ozval onen měkký nejasný
zvuk šikovatel zavrávoral, roztáhl ruce, jakoby chtěl se
čehos zachytit, jeho očích vytřeštěných zračilo zděšené
jakési udivení.DĚTI.
>Kadet!« zavolal šikovatel.
Voják nejbližší pravé ruce ohlédl se, položil
ručnici kolenou plazil příkopem šikovateli. >Nic
to neníl< Voják odplížil zpět.
>Sehni se, hloupý! kolenou lezl některá nezasáhne!
k čertu, jaký nerozum1<
Hoch již klečel vedle něho, udiveně díval ten
krvavý pramének sinavějící tváře, svraštělé rty a
najednou zimnice zalomcovala celým jeho chlapeckým tělem.
A klečíce, hlavu schovávajíce každé ráně vojáčkové od
povídají ohněm přes silnici.
A sotva dopadli úkryt, prachu silnici zde tam
vyletí šedivý kotouček, drobné kamení roztřesklo, odra
žené koule táhlým bzučením přelétly nad hlavami vojákům. druhé
strany hustěji hustěji dopadají koule prachu silnici,
— přeletují. Čáka
smekla zad, skráně přes čelo, přes pravé oka
výřinul pramének tmavé krve, tváři smísil potem
i prachem, krůpěj jedna, druhá, třetí kapaly prsa, bílý
kabátec.
»Co chceš pravil šikovatel nevrle, >co tohoř
střílej, své ručnice hleď! Jdil< velitelsky kynul rukou.
Letí rozkaz >nabíjet!< dunivým řinčením dopadají nabijáky. Oči pokryly mhou, koutky zmodra
lých rtů stáhla křeč, vrásky kolem nich shrnuly.
>Fil« odplivl šikovatel Kučera, »brzy dnes začínál«
Opatrně doplížil trochu výše, aby měl rozhled, odkud ti
čerti střílí.
Na druhé straně silnicí prudce střílí nepřítel, postupuje. Prsa dmou sevřená ře
meny, srdce bije bouřlivě, celé tělo tetelí, pušky chvějí
se umdlených rukou. Koule dopadla před ním, stříkla tváře
prachem drobným kamením. Hoch zaslechl, vztyčil se. 259*
bokým příkopem, vítaný úkryt.
>Již?« zachvělo rtech, které zésinavěly. Jakýsi měkký nejasný zvuk ozval té
chvíli kdosi vykřikl, tělo bez vlády svalilo dno travna
tého příkopu. Protřel rukávem oči, odplivl.
A pomalu zvedal hlavu
