ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 264 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
předu setník zvedl šavli, rozkaz) vřískavými hlasy provolávané přeletovaly řady řadě. Však již bude blízko ránu! východě za- bělela obloha, šedivé mlhy přimíchaly černé tmy. Před nimi ještě koulela mlha polích promísená kotoučky bílého dýmu. zase zaduněla střelba vzdá­ lené baterie, docela blízku ozvaly jednotlivé výstřely, někde zabzučela koule. Zablesklo nad hřbitovem a zase zaduněla rána pak, jako když plátno prudce trhá, ozvaly salvy ručnic. Dál, dál, předu, rychlý krok změnil těžký dunící běh. Už rozeznávaly oči nejbližší předměty nejblíže odtud byly kříže bílou zdí hřbitovní. Šik zakolísal, zvlnila rovná řada bílých vo­ jáčků rychlém kroku. >Kadet! všech čertů!< řval šikovatel. Zachřestily zbraně, ozvaly povely, zlořečení, na­ dávky, všech stran znělo, splývalo jediný hrozivý Šum. Ještě vojáci utahovali zapínali řemeny, již polnice volaly: před!< Šikovatel Kučera zuřil, oči vytřeštěné sví­ tily zažloutlým bělmem, rty vytryskla pěna. Zaječela polnice, vyskočili vojáci, starý šikovatel, hošík jeho kolenou. >Co děláš? jako bez ducha jde! dbej, rovnají řadu! drží stejný krok! jaký nepořádek, jako když stádo pustí! Kadetíku! kadetíku!* Mladičký kadet klopýtal Šikem skloněn celým tělem, zdálo se, nemůže těžkou pušku bodákem pozvednout »Hle, hvězdičky přišijou, udělají četařem a já povídám: dítě, dítě! takhle mamince klína huče’ Šikovatel skřípaje zuby.258 KAREL LEGER: shodí ho, nebo všech láteř hromů! obě nohy mu zdřevěněly. Starý setník rukou obvázanou nízkém koníku brzy sklouzaje levo, brzy pravo svého sedla vyjel před šik, vyzvedl šavli. Cílem byla bělavá čára polích, silnice zvýšená hlu- . *Haptááácht!« zpěvavě tenkým chvě­ jícím hlasem komandoval. Dutá rána ozvala mlhách, někde daleko vystřelili, zadunělo pod zemí, mlhy tichém vzduchu jakoby otřásly. Země duněla, zazvonil maně bodák o bodák, chřestily řemeny, nábojnice, polní láhve, všechno to břemeno, které vojáčkové zmořeném těle pole nesli. Vytřeštěné oči všech zíraly kamsi předu výrazem strašli­ vého očekávání, vrásky vyzvedly čelech, bledé tváře prodloužily se, pootevřené rty vysýchaly horečným dechem. Polnice ječely: »Ku předu! předu!< Vojáci vykročili, ručnice nasazenými bajonety pravicích. Země zachvívala pod nohami tisíců, podkovy dra- gonských koní rozdupávaly pole. Skákaly ryčel chraptivým hlasem, pažbou ručnice bil zem, rovnal pohacený řad bílých vojáčků, kteří ještě poslední přesky utahovali