258 KAREL LEGER:
shodí ho, nebo všech láteř hromů! obě nohy mu
zdřevěněly. zase zaduněla střelba vzdá
lené baterie, docela blízku ozvaly jednotlivé výstřely,
někde zabzučela koule. Šik zakolísal, zvlnila rovná řada bílých vo
jáčků rychlém kroku.
>Kadet! všech čertů!< řval šikovatel.
Dál, dál, předu, rychlý krok změnil těžký dunící
běh.
Vytřeštěné oči všech zíraly kamsi předu výrazem strašli
vého očekávání, vrásky vyzvedly čelech, bledé tváře
prodloužily se, pootevřené rty vysýchaly horečným dechem. Zablesklo nad hřbitovem
a zase zaduněla rána pak, jako když plátno prudce trhá,
ozvaly salvy ručnic. Cílem byla bělavá čára polích, silnice zvýšená hlu-
.
Už rozeznávaly oči nejbližší předměty nejblíže odtud byly
kříže bílou zdí hřbitovní. Zachřestily zbraně, ozvaly povely, zlořečení, na
dávky, všech stran znělo, splývalo jediný hrozivý
Šum.
Ještě vojáci utahovali zapínali řemeny, již polnice
volaly: před!< Šikovatel Kučera zuřil, oči vytřeštěné sví
tily zažloutlým bělmem, rty vytryskla pěna. Starý setník rukou obvázanou nízkém koníku
brzy sklouzaje levo, brzy pravo svého sedla vyjel
před šik, vyzvedl šavli. Země zachvívala pod nohami tisíců, podkovy dra-
gonských koní rozdupávaly pole.
Zaječela polnice, vyskočili vojáci, starý šikovatel, hošík jeho
kolenou. >Co děláš? jako
bez ducha jde! dbej, rovnají řadu! drží stejný
krok! jaký nepořádek, jako když stádo pustí! Kadetíku!
kadetíku!*
Mladičký kadet klopýtal Šikem skloněn celým tělem,
zdálo se, nemůže těžkou pušku bodákem pozvednout
»Hle, hvězdičky přišijou, udělají četařem a
já povídám: dítě, dítě! takhle mamince klína huče’
Šikovatel skřípaje zuby. předu setník zvedl šavli, rozkaz)
vřískavými hlasy provolávané přeletovaly řady řadě. Však již bude blízko ránu! východě za-
bělela obloha, šedivé mlhy přimíchaly černé tmy. Země duněla, zazvonil maně bodák
o bodák, chřestily řemeny, nábojnice, polní láhve, všechno
to břemeno, které vojáčkové zmořeném těle pole nesli.
Před nimi ještě koulela mlha polích promísená kotoučky
bílého dýmu.
Dutá rána ozvala mlhách, někde daleko vystřelili,
zadunělo pod zemí, mlhy tichém vzduchu jakoby otřásly. *Haptááácht!« zpěvavě tenkým chvě
jícím hlasem komandoval. Skákaly
ryčel chraptivým hlasem, pažbou ručnice bil zem, rovnal
pohacený řad bílých vojáčků, kteří ještě poslední přesky
utahovali. Polnice ječely: »Ku předu! předu!<
Vojáci vykročili, ručnice nasazenými bajonety pravicích
