Zaječela polnice, vyskočili vojáci, starý šikovatel, hošík jeho
kolenou. Skákaly
ryčel chraptivým hlasem, pažbou ručnice bil zem, rovnal
pohacený řad bílých vojáčků, kteří ještě poslední přesky
utahovali. Země zachvívala pod nohami tisíců, podkovy dra-
gonských koní rozdupávaly pole. Starý setník rukou obvázanou nízkém koníku
brzy sklouzaje levo, brzy pravo svého sedla vyjel
před šik, vyzvedl šavli. předu setník zvedl šavli, rozkaz)
vřískavými hlasy provolávané přeletovaly řady řadě. Však již bude blízko ránu! východě za-
bělela obloha, šedivé mlhy přimíchaly černé tmy.
Vytřeštěné oči všech zíraly kamsi předu výrazem strašli
vého očekávání, vrásky vyzvedly čelech, bledé tváře
prodloužily se, pootevřené rty vysýchaly horečným dechem. *Haptááácht!« zpěvavě tenkým chvě
jícím hlasem komandoval.
>Kadet! všech čertů!< řval šikovatel. Zablesklo nad hřbitovem
a zase zaduněla rána pak, jako když plátno prudce trhá,
ozvaly salvy ručnic.258 KAREL LEGER:
shodí ho, nebo všech láteř hromů! obě nohy mu
zdřevěněly. Šik zakolísal, zvlnila rovná řada bílých vo
jáčků rychlém kroku. Zachřestily zbraně, ozvaly povely, zlořečení, na
dávky, všech stran znělo, splývalo jediný hrozivý
Šum.
Před nimi ještě koulela mlha polích promísená kotoučky
bílého dýmu. zase zaduněla střelba vzdá
lené baterie, docela blízku ozvaly jednotlivé výstřely,
někde zabzučela koule. Cílem byla bělavá čára polích, silnice zvýšená hlu-
.
Ještě vojáci utahovali zapínali řemeny, již polnice
volaly: před!< Šikovatel Kučera zuřil, oči vytřeštěné sví
tily zažloutlým bělmem, rty vytryskla pěna.
Dutá rána ozvala mlhách, někde daleko vystřelili,
zadunělo pod zemí, mlhy tichém vzduchu jakoby otřásly. >Co děláš? jako
bez ducha jde! dbej, rovnají řadu! drží stejný
krok! jaký nepořádek, jako když stádo pustí! Kadetíku!
kadetíku!*
Mladičký kadet klopýtal Šikem skloněn celým tělem,
zdálo se, nemůže těžkou pušku bodákem pozvednout
»Hle, hvězdičky přišijou, udělají četařem a
já povídám: dítě, dítě! takhle mamince klína huče’
Šikovatel skřípaje zuby.
Už rozeznávaly oči nejbližší předměty nejblíže odtud byly
kříže bílou zdí hřbitovní. Polnice ječely: »Ku předu! předu!<
Vojáci vykročili, ručnice nasazenými bajonety pravicích.
Dál, dál, předu, rychlý krok změnil těžký dunící
běh. Země duněla, zazvonil maně bodák
o bodák, chřestily řemeny, nábojnice, polní láhve, všechno
to břemeno, které vojáčkové zmořeném těle pole nesli
