českosti operní árie českosti
celé opery ještě tuze daleko. Vždy mluvím
melodicky, výška tonu stále mění. Slovo básnické musí přijít plné
platnosti, zachycením melodické rhytmické linie mlu
veného slova původní jeho podobě mluvené. přece
pan Hoffer ví, Wagnera překládají češtiny jen
libreta orchestr. Odkazuju svůj spis »Zdenko Fibich, za
kladatel scénického melodramatu*, jenž již blízké době
vyjde kde čtenář nalezne obšírné kapitoly těchto zá
kladních otázkách moderní dramatiky hudební. zachytit je
úkolem deklamace. tomu všemu mistrů deklamace
melodie takové věty přechází orchestru zde polyfonicky
proplétá tkanivem bohatého proudu hudebního.
.
K >nedopatření* scénickém melodramatu druží se
>nedopatření* Hoíferovo, když proti deklamaci cituje —
prof. Čeština přece česká dramatická
(viz činohru). ZDENĚK NEJEDLÝ:
scénický melodram Fibichův, který právě vrcholem nej
znamenitějším výkonem hudebního dramatu!
Podobnou neznalost dokázal Hoffer odstavci de-
klamaci. melodii řeči spočívá národnost
zpěvohry. Deklamace podstatná součástka moderní zpěvo
hry, nejen její příkrasa. To, praví Hoffer
o překladu oper Wagnerových, ukazuje, neví, jest de
klamace. »tys má<, ale
melodie těchto dvou slov bude zajisté zcela jiná než jednoho
slova německého.256 DR. Hostinského, nejzásadnějšího bojovníka deklamaci,
jenž věci získal nesmrtelné zásluhy svým vlivem na
deklamaci >Libuše* (článkem »Wagnerianismus česká ná
rodní opera«) deklamaci »Nevěsty Messinské* (spisem
>0 české deklamaci hudební*). musí nám pomoci prvek
stejně český jako národní píseň, ale dramatem homo
genní, právě řeč. Jinak zní melodie slova >přijd« při roz
kazu než při prosbě atd. Zná patrně Hoffer velmi
málo práci české hudební kritiky, sice pravé kritiky let
sedmdesátých osmdesátých (Hostinský, Procházka, Novotný,
Zelený, Teige, Dolanský, mladý Chvála). Pan Hoffer tvrdí, deklamace nezaručuje zpěvo
hře českost, čeština není česká (srv. Národní
píseň může počeštit jednotlivou píseň opeře (árii, sbor), ne
však operu jakožto operu. což teprve překládat melodii celé věty!
Toť vůbec nemožno.
Národní píseň zjev dramatu heterogenní. tvrzení Kono-
páskovo 1874, čeština nemá přízvuk). Což může být —
zvlášť jde-li akustický projev národního ducha češtěj-
šího než naše řeč Každá řeč tak specifické útvary melo
dické, deklamaci její nelze přeložit. Kdo přeloží dle zásad deklamace prosté slovo »ver-
liebt* Již prosodie nás nutí užít dvou slov, př
