Jinak zní melodie slova >přijd« při roz
kazu než při prosbě atd. Čeština přece česká dramatická
(viz činohru). Slovo básnické musí přijít plné
platnosti, zachycením melodické rhytmické linie mlu
veného slova původní jeho podobě mluvené. Deklamace podstatná součástka moderní zpěvo
hry, nejen její příkrasa. tomu všemu mistrů deklamace
melodie takové věty přechází orchestru zde polyfonicky
proplétá tkanivem bohatého proudu hudebního. musí nám pomoci prvek
stejně český jako národní píseň, ale dramatem homo
genní, právě řeč. českosti operní árie českosti
celé opery ještě tuze daleko. zachytit je
úkolem deklamace. Odkazuju svůj spis »Zdenko Fibich, za
kladatel scénického melodramatu*, jenž již blízké době
vyjde kde čtenář nalezne obšírné kapitoly těchto zá
kladních otázkách moderní dramatiky hudební. Hostinského, nejzásadnějšího bojovníka deklamaci,
jenž věci získal nesmrtelné zásluhy svým vlivem na
deklamaci >Libuše* (článkem »Wagnerianismus česká ná
rodní opera«) deklamaci »Nevěsty Messinské* (spisem
>0 české deklamaci hudební*). Pan Hoffer tvrdí, deklamace nezaručuje zpěvo
hře českost, čeština není česká (srv. To, praví Hoffer
o překladu oper Wagnerových, ukazuje, neví, jest de
klamace. což teprve překládat melodii celé věty!
Toť vůbec nemožno.
Národní píseň zjev dramatu heterogenní. Což může být —
zvlášť jde-li akustický projev národního ducha češtěj-
šího než naše řeč Každá řeč tak specifické útvary melo
dické, deklamaci její nelze přeložit. tvrzení Kono-
páskovo 1874, čeština nemá přízvuk). melodii řeči spočívá národnost
zpěvohry. ZDENĚK NEJEDLÝ:
scénický melodram Fibichův, který právě vrcholem nej
znamenitějším výkonem hudebního dramatu!
Podobnou neznalost dokázal Hoffer odstavci de-
klamaci. přece
pan Hoffer ví, Wagnera překládají češtiny jen
libreta orchestr. »tys má<, ale
melodie těchto dvou slov bude zajisté zcela jiná než jednoho
slova německého. Kdo přeloží dle zásad deklamace prosté slovo »ver-
liebt* Již prosodie nás nutí užít dvou slov, př.
K >nedopatření* scénickém melodramatu druží se
>nedopatření* Hoíferovo, když proti deklamaci cituje —
prof. Vždy mluvím
melodicky, výška tonu stále mění.
.256 DR. Národní
píseň může počeštit jednotlivou píseň opeře (árii, sbor), ne
však operu jakožto operu. Zná patrně Hoffer velmi
málo práci české hudební kritiky, sice pravé kritiky let
sedmdesátých osmdesátých (Hostinský, Procházka, Novotný,
Zelený, Teige, Dolanský, mladý Chvála)
