Vždy mluvím
melodicky, výška tonu stále mění. Deklamace podstatná součástka moderní zpěvo
hry, nejen její příkrasa. Hostinského, nejzásadnějšího bojovníka deklamaci,
jenž věci získal nesmrtelné zásluhy svým vlivem na
deklamaci >Libuše* (článkem »Wagnerianismus česká ná
rodní opera«) deklamaci »Nevěsty Messinské* (spisem
>0 české deklamaci hudební*). musí nám pomoci prvek
stejně český jako národní píseň, ale dramatem homo
genní, právě řeč. což teprve překládat melodii celé věty!
Toť vůbec nemožno. zachytit je
úkolem deklamace. Kdo přeloží dle zásad deklamace prosté slovo »ver-
liebt* Již prosodie nás nutí užít dvou slov, př. Což může být —
zvlášť jde-li akustický projev národního ducha češtěj-
šího než naše řeč Každá řeč tak specifické útvary melo
dické, deklamaci její nelze přeložit. Čeština přece česká dramatická
(viz činohru). ZDENĚK NEJEDLÝ:
scénický melodram Fibichův, který právě vrcholem nej
znamenitějším výkonem hudebního dramatu!
Podobnou neznalost dokázal Hoffer odstavci de-
klamaci. Slovo básnické musí přijít plné
platnosti, zachycením melodické rhytmické linie mlu
veného slova původní jeho podobě mluvené. Jinak zní melodie slova >přijd« při roz
kazu než při prosbě atd.256 DR. tomu všemu mistrů deklamace
melodie takové věty přechází orchestru zde polyfonicky
proplétá tkanivem bohatého proudu hudebního. českosti operní árie českosti
celé opery ještě tuze daleko. přece
pan Hoffer ví, Wagnera překládají češtiny jen
libreta orchestr. Pan Hoffer tvrdí, deklamace nezaručuje zpěvo
hře českost, čeština není česká (srv. tvrzení Kono-
páskovo 1874, čeština nemá přízvuk).
.
K >nedopatření* scénickém melodramatu druží se
>nedopatření* Hoíferovo, když proti deklamaci cituje —
prof. Národní
píseň může počeštit jednotlivou píseň opeře (árii, sbor), ne
však operu jakožto operu. melodii řeči spočívá národnost
zpěvohry. »tys má<, ale
melodie těchto dvou slov bude zajisté zcela jiná než jednoho
slova německého.
Národní píseň zjev dramatu heterogenní. Odkazuju svůj spis »Zdenko Fibich, za
kladatel scénického melodramatu*, jenž již blízké době
vyjde kde čtenář nalezne obšírné kapitoly těchto zá
kladních otázkách moderní dramatiky hudební. To, praví Hoffer
o překladu oper Wagnerových, ukazuje, neví, jest de
klamace. Zná patrně Hoffer velmi
málo práci české hudební kritiky, sice pravé kritiky let
sedmdesátých osmdesátých (Hostinský, Procházka, Novotný,
Zelený, Teige, Dolanský, mladý Chvála)
