Je něm trochu turgeněvovského Bazarova ostatek je
slitina nejnovějších individualistních směrů, Stirnera, Nietz-
schea, Mackaye, Bruno Willa ode všeho něco, ale jen
jedno něm chybí: skutečná mocná tvůrčí osobnost, jíž
bychom mohli věřit, svůj individualism právo.. chudý student,
dialektická hlava kosti, horečný raisonneur, hrdina indivi
dualistické fráze, poseur nejvyššího filosofického cynismu. Hnusí prý takto píše musil prý ji
opustit, aby zachoval svou volnost individualitu čeká
prý ní, vzepře přijde ním, znovuzrozena,
vzkříšena, dokonale osvobozena. Jak čím, zapomněl udat
ve spoustě svých bombastických floskulí. Sem tam kmitne před vámi něco reálné. všecko totiž, jsem zde naznačil, démona
struje románě dvou mladých lidí.* Vrátí svému
ženství, vítězné ekstasi rozbíhá svým dítětem------
Představte však, tento příběh, vzatý nejbližší re
álnosti, transponován sféry gigantických abstrakcí a
čiročiré psychičnosti, kde není slyšet než hukot nejtajnějších
hlubin, kde vládne šero, šed ticho klíčících idejí kde
slova vrhají sebou stíny. obrovité jako Alpy nebo pyra
midy. Připomínám jen př. >Její mateřství učinilo ženu. Milča pochopila
tak, pohodí kdesi dítě vydá Melišem Prahy. Ale jen kdyby další
děj románu nepoličkoval tak všecku pravdu lásky lidskosti!
Milča odřízne totiž své rodiny, zanechá svou matku
v bídě, prožívá Melišem kus erotického ráje venkov
ském zátiší, ale když otěhotní, náš milý individualista ji
opustí. Prahy,
scény života proletářského, obrazy ženské bídy, ale to
všecko zase hned mizí parách dýmech traktátového roz
boru hymnických improvisací.NOVÉ ROMANY. Tyto poslední okazují nám
talent Kunětické světle dosud nepoznaném, jakožto
schopný cítit podávat okamžiky nejhlubšího duševního
zatajení dechu nebetyčného vzpínání.
stoupání obou milenců hory jiné podobné scény, mo
2*
. některých stránkách naležáme leccos
krásného, hluboká váženého vysoko vzletlého poměru
nového muže nové ženě, lásce, která dává duším křídla
a buduje nich nové světy morální. ig
nenajdeme mnoho takových exemplářů mužských, jaký nám
presentuje Kunětická svém románě najdeme-il
ho vůbec. —
A ona? Děvče chudé pražské rodiny, ,šička, níž bída
probudila instinkty protestní revoluční. Tyto partie jsou také nejšťastnější
z celého románu. Meliš nich těží,
chce vyvést vrchol svého nazírání, stvořit duši
podle svého obrazu. Volá pláčem
rozpoltěné hmoty, která chce být zcelena.
Přijde němu, ale mezi nimi hráz, toto poslední spojení
je rozloučením
