»He, kadet, slyšíš? Dvanáct let
. Nic si
z toho nedělej, vidíš, jinému taky tak dělo. >Co, čertu,
má tím kuřetem mluvit? Proč jenom sem takové děti po
sílajíř«
»Slyšíš? Viděl jsi svoji matku než jsi odjížděl bojiště ?<
Vedle chvilku ticho, pak mladičký fähnrich odpověděl: >Ne
viděl.* Něco tom slově zatřáslo.*
>Vidíš, mně stalo také tak; celou školu vyhnali Rýnu
a než jsem letech vrátil, mamička umřela. nenadání ozval odněkud
přitlumený tesklivý zpěv. Oheň ještě plápolal.DĚTI. Ještě na
ni pamatuji, byla taková maličká, suchoučká, měla jenom
mne. >Rovně školy nás
poslali sem, nebylo času loučení.
V kabátě rozepjatém, čákou posunutou týla, polní
lahví rukou, zarudlý blíž ohně převráceném bubnu seděl
šikovatel Kučera, hladce tvářích oholen, kníry nakroucené. Ně
kolik hulánů sedělo vedle nich, nelehli si, opírajíce druh
o druha podřimovali dýmkami ústech.
Rozděloval před večerem víno svým vojákům, zbylo —
šikovatelům vždycky zbude nechtěl nechat zítřek,
nebo: »Ráno tadyhle proletí, tadyhle horké olovo,*
ukazoval svou skráň. zemi řad leželi vojáci hlavami na
srstnatých telatech, zahaleni své pláště. polospaní bzu
čeli písničku měkkými hlasy:
Tatulu, matulu! blagoslaw mnie koniu!
bo jatfg drogg daleky,
juž pod boski} opiek^. řadách postavené těžké ručnice blyštěly nahou
ocelí svých bodáků. tam dál tmy příšerně vystupoval
a zase utonul, jak plameny vzplály klesaly, kovový
kříž plápolaje krvavým odleskem.*
Utichli. 237
běji jeho hrdlem, dozněl starých prsou. zdi hřbitovní
visely přehozeny kabáty, opasky vybílené podle rozkazu lesk
noucími přeskami. No, mlč, spi, vojně není času loučení.
Ještě jen nějaké šeplavé »šč, šč« Poláčkové uklidnili. Důstojník zvedl hlavu tmě,
jak zapadaly tam záblesky plamenů, viděl hulánské koně,
přivázané kolíku zemi; stáli sklopenými hlavami.
B^džcie zdrowi, rodzice,
co mnie myšlicie!
Bo jadg može nieprzyjadg,
može glowkg úklady!
>Ruhe!« zakřičel hrozivě důstojník.
Také důstojník položil hlavu, ale dlouho naslouchal, jak vedle
to kuře nepokojně oddychuje —
Daleko odtud, návrší, blízku zpustošené vesnice
u bílé zdi hřbitovní plápolala veliká hranice, širokém kruhu
svítila. Všechno utichlo
