* Něco tom slově zatřáslo. Důstojník zvedl hlavu tmě,
jak zapadaly tam záblesky plamenů, viděl hulánské koně,
přivázané kolíku zemi; stáli sklopenými hlavami.
B^džcie zdrowi, rodzice,
co mnie myšlicie!
Bo jadg može nieprzyjadg,
može glowkg úklady!
>Ruhe!« zakřičel hrozivě důstojník.
Také důstojník položil hlavu, ale dlouho naslouchal, jak vedle
to kuře nepokojně oddychuje —
Daleko odtud, návrší, blízku zpustošené vesnice
u bílé zdi hřbitovní plápolala veliká hranice, širokém kruhu
svítila.*
Utichli. >Co, čertu,
má tím kuřetem mluvit? Proč jenom sem takové děti po
sílajíř«
»Slyšíš? Viděl jsi svoji matku než jsi odjížděl bojiště ?<
Vedle chvilku ticho, pak mladičký fähnrich odpověděl: >Ne
viděl. Oheň ještě plápolal. Ještě na
ni pamatuji, byla taková maličká, suchoučká, měla jenom
mne.
Rozděloval před večerem víno svým vojákům, zbylo —
šikovatelům vždycky zbude nechtěl nechat zítřek,
nebo: »Ráno tadyhle proletí, tadyhle horké olovo,*
ukazoval svou skráň. řadách postavené těžké ručnice blyštěly nahou
ocelí svých bodáků. polospaní bzu
čeli písničku měkkými hlasy:
Tatulu, matulu! blagoslaw mnie koniu!
bo jatfg drogg daleky,
juž pod boski} opiek^. >Rovně školy nás
poslali sem, nebylo času loučení. No, mlč, spi, vojně není času loučení. Ně
kolik hulánů sedělo vedle nich, nelehli si, opírajíce druh
o druha podřimovali dýmkami ústech.
V kabátě rozepjatém, čákou posunutou týla, polní
lahví rukou, zarudlý blíž ohně převráceném bubnu seděl
šikovatel Kučera, hladce tvářích oholen, kníry nakroucené. nenadání ozval odněkud
přitlumený tesklivý zpěv. zdi hřbitovní
visely přehozeny kabáty, opasky vybílené podle rozkazu lesk
noucími přeskami. Nic si
z toho nedělej, vidíš, jinému taky tak dělo. Všechno utichlo.*
>Vidíš, mně stalo také tak; celou školu vyhnali Rýnu
a než jsem letech vrátil, mamička umřela. zemi řad leželi vojáci hlavami na
srstnatých telatech, zahaleni své pláště.
Ještě jen nějaké šeplavé »šč, šč« Poláčkové uklidnili.DĚTI. tam dál tmy příšerně vystupoval
a zase utonul, jak plameny vzplály klesaly, kovový
kříž plápolaje krvavým odleskem. »He, kadet, slyšíš? Dvanáct let
. 237
běji jeho hrdlem, dozněl starých prsou
