ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 243 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
V kabátě rozepjatém, čákou posunutou týla, polní lahví rukou, zarudlý blíž ohně převráceném bubnu seděl šikovatel Kučera, hladce tvářích oholen, kníry nakroucené. zemi řad leželi vojáci hlavami na srstnatých telatech, zahaleni své pláště.* Něco tom slově zatřáslo. Oheň ještě plápolal.* Utichli. »He, kadet, slyšíš? Dvanáct let .* >Vidíš, mně stalo také tak; celou školu vyhnali Rýnu a než jsem letech vrátil, mamička umřela. No, mlč, spi, vojně není času loučení. Důstojník zvedl hlavu tmě, jak zapadaly tam záblesky plamenů, viděl hulánské koně, přivázané kolíku zemi; stáli sklopenými hlavami. Ještě na ni pamatuji, byla taková maličká, suchoučká, měla jenom mne.DĚTI. >Co, čertu, má tím kuřetem mluvit? Proč jenom sem takové děti po­ sílajíř« »Slyšíš? Viděl jsi svoji matku než jsi odjížděl bojiště ?< Vedle chvilku ticho, pak mladičký fähnrich odpověděl: >Ne­ viděl. nenadání ozval odněkud přitlumený tesklivý zpěv. B^džcie zdrowi, rodzice, co mnie myšlicie! Bo jadg može nieprzyjadg, može glowkg úklady! >Ruhe!« zakřičel hrozivě důstojník. Ně­ kolik hulánů sedělo vedle nich, nelehli si, opírajíce druh o druha podřimovali dýmkami ústech. zdi hřbitovní visely přehozeny kabáty, opasky vybílené podle rozkazu lesk­ noucími přeskami. řadách postavené těžké ručnice blyštěly nahou ocelí svých bodáků. 237 běji jeho hrdlem, dozněl starých prsou. Všechno utichlo. >Rovně školy nás poslali sem, nebylo času loučení. polospaní bzu­ čeli písničku měkkými hlasy: Tatulu, matulu! blagoslaw mnie koniu! bo jatfg drogg daleky, juž pod boski} opiek^. Nic si z toho nedělej, vidíš, jinému taky tak dělo. Rozděloval před večerem víno svým vojákům, zbylo — šikovatelům vždycky zbude nechtěl nechat zítřek, nebo: »Ráno tadyhle proletí, tadyhle horké olovo,* ukazoval svou skráň. Ještě jen nějaké šeplavé »šč, šč« Poláčkové uklidnili. Také důstojník položil hlavu, ale dlouho naslouchal, jak vedle to kuře nepokojně oddychuje — Daleko odtud, návrší, blízku zpustošené vesnice u bílé zdi hřbitovní plápolala veliká hranice, širokém kruhu svítila. tam dál tmy příšerně vystupoval a zase utonul, jak plameny vzplály klesaly, kovový kříž plápolaje krvavým odleskem