ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 243 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
řadách postavené těžké ručnice blyštěly nahou ocelí svých bodáků. Oheň ještě plápolal. Rozděloval před večerem víno svým vojákům, zbylo — šikovatelům vždycky zbude nechtěl nechat zítřek, nebo: »Ráno tadyhle proletí, tadyhle horké olovo,* ukazoval svou skráň.* Něco tom slově zatřáslo. »He, kadet, slyšíš? Dvanáct let . nenadání ozval odněkud přitlumený tesklivý zpěv.* >Vidíš, mně stalo také tak; celou školu vyhnali Rýnu a než jsem letech vrátil, mamička umřela. polospaní bzu­ čeli písničku měkkými hlasy: Tatulu, matulu! blagoslaw mnie koniu! bo jatfg drogg daleky, juž pod boski} opiek^. Také důstojník položil hlavu, ale dlouho naslouchal, jak vedle to kuře nepokojně oddychuje — Daleko odtud, návrší, blízku zpustošené vesnice u bílé zdi hřbitovní plápolala veliká hranice, širokém kruhu svítila. tam dál tmy příšerně vystupoval a zase utonul, jak plameny vzplály klesaly, kovový kříž plápolaje krvavým odleskem. Důstojník zvedl hlavu tmě, jak zapadaly tam záblesky plamenů, viděl hulánské koně, přivázané kolíku zemi; stáli sklopenými hlavami. Nic si z toho nedělej, vidíš, jinému taky tak dělo. 237 běji jeho hrdlem, dozněl starých prsou. Ně­ kolik hulánů sedělo vedle nich, nelehli si, opírajíce druh o druha podřimovali dýmkami ústech. zemi řad leželi vojáci hlavami na srstnatých telatech, zahaleni své pláště. Ještě jen nějaké šeplavé »šč, šč« Poláčkové uklidnili. >Co, čertu, má tím kuřetem mluvit? Proč jenom sem takové děti po­ sílajíř« »Slyšíš? Viděl jsi svoji matku než jsi odjížděl bojiště ?< Vedle chvilku ticho, pak mladičký fähnrich odpověděl: >Ne­ viděl. No, mlč, spi, vojně není času loučení. zdi hřbitovní visely přehozeny kabáty, opasky vybílené podle rozkazu lesk­ noucími přeskami. Všechno utichlo.* Utichli. Ještě na ni pamatuji, byla taková maličká, suchoučká, měla jenom mne. >Rovně školy nás poslali sem, nebylo času loučení.DĚTI. V kabátě rozepjatém, čákou posunutou týla, polní lahví rukou, zarudlý blíž ohně převráceném bubnu seděl šikovatel Kučera, hladce tvářích oholen, kníry nakroucené. B^džcie zdrowi, rodzice, co mnie myšlicie! Bo jadg može nieprzyjadg, može glowkg úklady! >Ruhe!« zakřičel hrozivě důstojník