zemi řad leželi vojáci hlavami na
srstnatých telatech, zahaleni své pláště. Nic si
z toho nedělej, vidíš, jinému taky tak dělo. Ně
kolik hulánů sedělo vedle nich, nelehli si, opírajíce druh
o druha podřimovali dýmkami ústech. Všechno utichlo. polospaní bzu
čeli písničku měkkými hlasy:
Tatulu, matulu! blagoslaw mnie koniu!
bo jatfg drogg daleky,
juž pod boski} opiek^.
Ještě jen nějaké šeplavé »šč, šč« Poláčkové uklidnili. No, mlč, spi, vojně není času loučení.* Něco tom slově zatřáslo.*
>Vidíš, mně stalo také tak; celou školu vyhnali Rýnu
a než jsem letech vrátil, mamička umřela. Ještě na
ni pamatuji, byla taková maličká, suchoučká, měla jenom
mne. nenadání ozval odněkud
přitlumený tesklivý zpěv.
V kabátě rozepjatém, čákou posunutou týla, polní
lahví rukou, zarudlý blíž ohně převráceném bubnu seděl
šikovatel Kučera, hladce tvářích oholen, kníry nakroucené. řadách postavené těžké ručnice blyštěly nahou
ocelí svých bodáků. »He, kadet, slyšíš? Dvanáct let
. Důstojník zvedl hlavu tmě,
jak zapadaly tam záblesky plamenů, viděl hulánské koně,
přivázané kolíku zemi; stáli sklopenými hlavami.*
Utichli. Oheň ještě plápolal. >Co, čertu,
má tím kuřetem mluvit? Proč jenom sem takové děti po
sílajíř«
»Slyšíš? Viděl jsi svoji matku než jsi odjížděl bojiště ?<
Vedle chvilku ticho, pak mladičký fähnrich odpověděl: >Ne
viděl.DĚTI.
B^džcie zdrowi, rodzice,
co mnie myšlicie!
Bo jadg može nieprzyjadg,
može glowkg úklady!
>Ruhe!« zakřičel hrozivě důstojník. tam dál tmy příšerně vystupoval
a zase utonul, jak plameny vzplály klesaly, kovový
kříž plápolaje krvavým odleskem. >Rovně školy nás
poslali sem, nebylo času loučení. 237
běji jeho hrdlem, dozněl starých prsou. zdi hřbitovní
visely přehozeny kabáty, opasky vybílené podle rozkazu lesk
noucími přeskami.
Také důstojník položil hlavu, ale dlouho naslouchal, jak vedle
to kuře nepokojně oddychuje —
Daleko odtud, návrší, blízku zpustošené vesnice
u bílé zdi hřbitovní plápolala veliká hranice, širokém kruhu
svítila.
Rozděloval před večerem víno svým vojákům, zbylo —
šikovatelům vždycky zbude nechtěl nechat zítřek,
nebo: »Ráno tadyhle proletí, tadyhle horké olovo,*
ukazoval svou skráň
