Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.
»Proč?< otázal tiše. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.
>Je tepleji? tak netřeseš. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. škole tak rozmazlí všechny.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se.
