»Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. škole tak rozmazlí všechny. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
>Je tepleji? tak netřeseš. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.
»Proč?< otázal tiše.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy
