Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. škole tak rozmazlí všechny. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
»Proč?< otázal tiše. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.
>Je tepleji? tak netřeseš
