Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. škole tak rozmazlí všechny. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala..
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.
»Proč?< otázal tiše. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
>Je tepleji? tak netřeseš. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly
