Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
>Je tepleji? tak netřeseš. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. škole tak rozmazlí všechny.
»Proč?< otázal tiše.. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják
