»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. škole tak rozmazlí všechny. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot..
>Je tepleji? tak netřeseš. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
»Proč?< otázal tiše.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit
