»Proč?< otázal tiše.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. škole tak rozmazlí všechny. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha..
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.
>Je tepleji? tak netřeseš. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku
