>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
>Je tepleji? tak netřeseš. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil. škole tak rozmazlí všechny.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
»Proč?< otázal tiše. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha..
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly
