Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
>Je tepleji? tak netřeseš.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. škole tak rozmazlí všechny. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
»Proč?< otázal tiše.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí
