>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. škole tak rozmazlí všechny.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.
»Proč?< otázal tiše. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.
>Je tepleji? tak netřeseš
