Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha.
»Proč?< otázal tiše.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. škole tak rozmazlí všechny.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše.
>Je tepleji? tak netřeseš.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
