»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
>Je tepleji? tak netřeseš.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
»Proč?< otázal tiše.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. škole tak rozmazlí všechny.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby