ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 242 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Chvilku bylo ticho, najednou starý voják znovu pozvedl hlavu. Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to kuře vedle dýše. >Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.236 KAREL LEGER: jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik okamžiků zatajil dech. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch se neozýval, zimnice jím lomcovala. >Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se o starého vojáka.« Starý důstojník hladil hebounké tváře hochovy. škole tak rozmazlí všechny. Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého světla. >Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za- ohřestily zuby zuby. Kolik let—? K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu, nu, nu! Třese se, všechno rozlil. »Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Bylo ubohému, jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že se třeseš?* >Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se •o úsměv; zuby jektaly. Také jsem ji jednou měl eh, ale tomu dávno. >Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu, mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Tváře zčerve­ naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou­ . Podržím čutoru, pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal se. »Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod­ lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm úsměšku. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. >Je tepleji? tak netřeseš. »Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Říkám: bajonet na­ sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, — ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude z tebe dobrý voják. >Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy­ pustí. Vstal proklínaje a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv na zem foukal namahavč řežavý popel. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. »Proč?< otázal tiše.