Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
>Je tepleji? tak netřeseš. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
»Proč?< otázal tiše. škole tak rozmazlí všechny. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.
