Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha.. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. škole tak rozmazlí všechny. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se.
>Je tepleji? tak netřeseš.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
»Proč?< otázal tiše. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala
