ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 242 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod­ lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm úsměšku. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to kuře vedle dýše. Říkám: bajonet na­ sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, — ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude z tebe dobrý voják. Kolik let—? K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. >Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že se třeseš?* >Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se •o úsměv; zuby jektaly. Tváře zčerve­ naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu, nu, nu! Třese se, všechno rozlil.. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Chvilku bylo ticho, najednou starý voják znovu pozvedl hlavu. >Je tepleji? tak netřeseš. >Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu, mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. >Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy­ pustí. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou­ . Bylo ubohému, jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch se neozýval, zimnice jím lomcovala. •Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Vstal proklínaje a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv na zem foukal namahavč řežavý popel. »Proč?< otázal tiše. >Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se o starého vojáka. »Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého světla. »Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.« Starý důstojník hladil hebounké tváře hochovy. Podržím čutoru, pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal se. Také jsem ji jednou měl eh, ale tomu dávno.236 KAREL LEGER: jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik okamžiků zatajil dech. škole tak rozmazlí všechny. >Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za- ohřestily zuby zuby