Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly. škole tak rozmazlí všechny.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
»Proč?< otázal tiše.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se.. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.
>Je tepleji? tak netřeseš
