>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
»Proč?< otázal tiše. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. škole tak rozmazlí všechny.
>Je tepleji? tak netřeseš.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby
