>Je tepleji? tak netřeseš.
»Proč?< otázal tiše.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. škole tak rozmazlí všechny.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
.. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku
