ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 242 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy­ pustí..« Starý důstojník hladil hebounké tváře hochovy. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch se neozýval, zimnice jím lomcovala. Tváře zčerve­ naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Bylo ubohému, jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. »Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod­ lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm úsměšku. •Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. »Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Vstal proklínaje a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv na zem foukal namahavč řežavý popel. Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého světla. »Proč?< otázal tiše. Podržím čutoru, pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal se. >Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Chvilku bylo ticho, najednou starý voják znovu pozvedl hlavu. >Je tepleji? tak netřeseš. »Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. >Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za- ohřestily zuby zuby. >Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se o starého vojáka. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Také jsem ji jednou měl eh, ale tomu dávno. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu, nu, nu! Třese se, všechno rozlil. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou­ . škole tak rozmazlí všechny. Kolik let—? K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že se třeseš?* >Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se •o úsměv; zuby jektaly.236 KAREL LEGER: jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik okamžiků zatajil dech. Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to kuře vedle dýše. >Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu, mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Říkám: bajonet na­ sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, — ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude z tebe dobrý voják