>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. škole tak rozmazlí všechny. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
>Je tepleji? tak netřeseš. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů..
»Proč?< otázal tiše.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem
