236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala.. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. škole tak rozmazlí všechny. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.
»Proč?< otázal tiše. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
>Je tepleji? tak netřeseš.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec
