Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů.
>Je tepleji? tak netřeseš.
»Proč?< otázal tiše. škole tak rozmazlí všechny.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha..
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot
