•Horečka, mladíku, jdeš poprvé boje. Chvilku bylo ticho, najednou starý
voják znovu pozvedl hlavu.
Také starý kamarád ulehl, ale neusnul, naslouchal, jak to
kuře vedle dýše.
>Snad ohřeješ, fähnrichu! nepřítel? Čert ví, kde ještě
je konec!< Usedl vedle ležícího soudruha.236 KAREL LEGER:
jeho boku, skrčil pod pláštěm mimovolně několik
okamžiků zatajil dech. Styd se, jako osyka roztřásl!* Sám při
krýval hošíka pláštěm svolávaje kamsi všechny hromy Hoch
se neozýval, zimnice jím lomcovala.
>Nu, nu, maličký Přikrč blíže mně, ohřeješ se
o starého vojáka.« Starý důstojník hladil
hebounké tváře hochovy. škole tak rozmazlí všechny.
Třepetavý plamen rozhodil dokola trochu zarudlého
světla.
>Nic není!* chtěl zasmát mladíček, ale ještě za-
ohřestily zuby zuby. Kolik let—?
K čertu, proč nám sem děti posílají?* zahučel vousů. Chceš rakije napít, kamaráde? Nu,
nu, nu! Třese se, všechno rozlil.
»Fähnrichu!« promluvil, >modlil jsi se?« Kdyby pohledl
hošíkovi tváře, uviděl temný ruměnec. Bylo ubohému,
jakoby jej obličej udeřil, cítil výsměch nedovedl bránit. »Ty, fähnrichu, zdá mi, že
se třeseš?*
>Prokletá zima —!< slabě odpovídal hoch pokoušeje se
•o úsměv; zuby jektaly. Také jsem ji
jednou měl eh, ale tomu dávno.
>Proč nám sem mazlíčky posílají? Mám konejšit? Nu,
mlč už, spi!* Oba pláště hodil hocha. Tváře zčerve
naly, oči zaslzely, ale konečně klestí rozhořelo plamenem. Ale najednou rozpacích zamlčel, zaklel, ale
jenom temný jakýsi rachot ozval zapadaje hlouběji hlou
. Podržím čutoru,
pij!* Hošík spolkl několik kapek silné kořalky rozkašlal
se.
»Eh, vzpomněl jsem si, nás doma děti mod
lívají Jeho hlas byl neobyčejně měkký, nebylo něm
úsměšku. Zdálo mu, slyší zatajovaný vzlykot.
>Je tepleji? tak netřeseš.
»Jen lež!< —Zamhouřil oči, zimnice pomalu polevovala. tmy krvavě zablyštěly postavené pušky, zavěšené
přilbice, země zabodnuta zaleskla pochva šavle. Říkám: bajonet na
sadit jdi dobýt důstojnické šavle! škola pro vojáka, —
ne knihy! Ale nic toho nedělej, zvykneš taky bude
z tebe dobrý voják.
>Nu, nu, děťátko maminčino! Duši ještě před bitvou vy
pustí. Vstal proklínaje
a přiložil oheň hrstku suché trávy, klestí nějaké kleknuv
na zem foukal namahavč řežavý popel. »Vida, ničeho nesnese, dítě, dítě!* Zle rozlobil starý.
»Proč?< otázal tiše.
