>Fähnrich!«
Hoch stál mlčky vztýčen, jenom modré oči otázkou
obracely staršímu důstojníku.
Důstojník zvedl hlavu, opřel loket.
Na hrsti vytrhaného žita odpočíval pruský důstojník ob
lečen, zaprášen, blátem zastříkán, jak před nějakou chvílí
došli.
Kousek pole, jen malý cípek zelené meze, rozdupané,
poválené obilí.KAREL LEGER: DĚTI. Jenom stráže
přecházely. »Nesvlékej se, jen boty zuj, šátkem oviň
hlavu pláštěm přikryj! Tak!< Hoch poslušně ulehl po
. Nebylo času pohodlí postarat, úplného
soumraku celodenním pochodu rozložilo vojsko pu
stých polích, vojáci popadali nedozrálého obilí, příkopů,
hladoví usínali těžkým neklidným spánkem.
Mladičký hoch, který skloněn nad ohněm rozhrabával
doutnající popel, zprudka vymrštil. Proužek dýmu
rozplýval chladném vzduchu. »Pojd sem, lehni tady vedle spi!«
Odvalil kus dál dělaje mladičkému soudruhu místo na
zvlhlé hrsti žita. »Fähnrichl< zavolal.
Čert aby vyznal hovořil starý drsným nějakým ná
řečím pomořanským. Tváře jeho byly hladké, dívčí skorém, jenom
po skráních zbyly cestičky potu začernalé prachem.
Pod mezí doutnal oheň, mlha jej dusila, málokdy po
pele vyšlehl modravý plamének, jiskra vyletěla.
»Co tam tropíš? Proč nelehneš? Spi před svítáním
jdeme dál —1<
>Bylo zima, chtěl jsem přiložit oheň,« odpovídal
tiše úsměvem rozpačitým hladounkých tvářích. Byla noc, hvězdičky zapadaly tmy, drobounce
mžilo, mlhách utonula krajina, jen stromy řadou černaly,
na nedalekém náspu přecházel stín. Utlumil hlas, ale
přece drsně zaskřípalo. 235
Děti. Neodložil
ještě přilbice, nepoměrně těžké veliké dětské hlavě
jakoby zařezávala čela. Hlavu měl
ovázanou černým vlněným šátkem, ryšavé bradě probly-
skovaly šediny, tváře potřísněny prachem potem byly plny
vrásek jako kůra borová, husté obočí stále zachmuřeno —
starý voják dětinství, zkušený poli, kolikrát medailí a
milostí královou vyznamenaný. Mladičký hoch, dítě
ještě nebylo ani patnáct let, vojenské školy poslali
ho bojiště.
»Nech toho, nech! Kdož ví, není-li nepřítel nedaleko. Stáhl plášť, kterým při
krýval, výše prsa. slyšel jsi zamlžených
širých polích těžký oddech tisíců, chvílemi kůň zaržal, ocel
zazvonila
