Hlavu měl
ovázanou černým vlněným šátkem, ryšavé bradě probly-
skovaly šediny, tváře potřísněny prachem potem byly plny
vrásek jako kůra borová, husté obočí stále zachmuřeno —
starý voják dětinství, zkušený poli, kolikrát medailí a
milostí královou vyznamenaný.
Důstojník zvedl hlavu, opřel loket. »Pojd sem, lehni tady vedle spi!«
Odvalil kus dál dělaje mladičkému soudruhu místo na
zvlhlé hrsti žita. Mladičký hoch, dítě
ještě nebylo ani patnáct let, vojenské školy poslali
ho bojiště. »Fähnrichl< zavolal.
Na hrsti vytrhaného žita odpočíval pruský důstojník ob
lečen, zaprášen, blátem zastříkán, jak před nějakou chvílí
došli. Nebylo času pohodlí postarat, úplného
soumraku celodenním pochodu rozložilo vojsko pu
stých polích, vojáci popadali nedozrálého obilí, příkopů,
hladoví usínali těžkým neklidným spánkem.
»Co tam tropíš? Proč nelehneš? Spi před svítáním
jdeme dál —1<
>Bylo zima, chtěl jsem přiložit oheň,« odpovídal
tiše úsměvem rozpačitým hladounkých tvářích.
Mladičký hoch, který skloněn nad ohněm rozhrabával
doutnající popel, zprudka vymrštil. Neodložil
ještě přilbice, nepoměrně těžké veliké dětské hlavě
jakoby zařezávala čela. Stáhl plášť, kterým při
krýval, výše prsa. Tváře jeho byly hladké, dívčí skorém, jenom
po skráních zbyly cestičky potu začernalé prachem. Proužek dýmu
rozplýval chladném vzduchu.
Pod mezí doutnal oheň, mlha jej dusila, málokdy po
pele vyšlehl modravý plamének, jiskra vyletěla.
Kousek pole, jen malý cípek zelené meze, rozdupané,
poválené obilí.
»Nech toho, nech! Kdož ví, není-li nepřítel nedaleko. »Nesvlékej se, jen boty zuj, šátkem oviň
hlavu pláštěm přikryj! Tak!< Hoch poslušně ulehl po
. slyšel jsi zamlžených
širých polích těžký oddech tisíců, chvílemi kůň zaržal, ocel
zazvonila. 235
Děti.
>Fähnrich!«
Hoch stál mlčky vztýčen, jenom modré oči otázkou
obracely staršímu důstojníku. Byla noc, hvězdičky zapadaly tmy, drobounce
mžilo, mlhách utonula krajina, jen stromy řadou černaly,
na nedalekém náspu přecházel stín.
Čert aby vyznal hovořil starý drsným nějakým ná
řečím pomořanským. Jenom stráže
přecházely. Utlumil hlas, ale
přece drsně zaskřípalo.KAREL LEGER: DĚTI
