»Nesvlékej se, jen boty zuj, šátkem oviň
hlavu pláštěm přikryj! Tak!< Hoch poslušně ulehl po
.
Čert aby vyznal hovořil starý drsným nějakým ná
řečím pomořanským. Stáhl plášť, kterým při
krýval, výše prsa.
Kousek pole, jen malý cípek zelené meze, rozdupané,
poválené obilí.
Důstojník zvedl hlavu, opřel loket. »Pojd sem, lehni tady vedle spi!«
Odvalil kus dál dělaje mladičkému soudruhu místo na
zvlhlé hrsti žita. Mladičký hoch, dítě
ještě nebylo ani patnáct let, vojenské školy poslali
ho bojiště. Nebylo času pohodlí postarat, úplného
soumraku celodenním pochodu rozložilo vojsko pu
stých polích, vojáci popadali nedozrálého obilí, příkopů,
hladoví usínali těžkým neklidným spánkem. Neodložil
ještě přilbice, nepoměrně těžké veliké dětské hlavě
jakoby zařezávala čela. Utlumil hlas, ale
přece drsně zaskřípalo. Byla noc, hvězdičky zapadaly tmy, drobounce
mžilo, mlhách utonula krajina, jen stromy řadou černaly,
na nedalekém náspu přecházel stín. Jenom stráže
přecházely. 235
Děti.
Na hrsti vytrhaného žita odpočíval pruský důstojník ob
lečen, zaprášen, blátem zastříkán, jak před nějakou chvílí
došli. »Fähnrichl< zavolal. Hlavu měl
ovázanou černým vlněným šátkem, ryšavé bradě probly-
skovaly šediny, tváře potřísněny prachem potem byly plny
vrásek jako kůra borová, husté obočí stále zachmuřeno —
starý voják dětinství, zkušený poli, kolikrát medailí a
milostí královou vyznamenaný.
»Nech toho, nech! Kdož ví, není-li nepřítel nedaleko.
Mladičký hoch, který skloněn nad ohněm rozhrabával
doutnající popel, zprudka vymrštil. Proužek dýmu
rozplýval chladném vzduchu.
Pod mezí doutnal oheň, mlha jej dusila, málokdy po
pele vyšlehl modravý plamének, jiskra vyletěla.
»Co tam tropíš? Proč nelehneš? Spi před svítáním
jdeme dál —1<
>Bylo zima, chtěl jsem přiložit oheň,« odpovídal
tiše úsměvem rozpačitým hladounkých tvářích. Tváře jeho byly hladké, dívčí skorém, jenom
po skráních zbyly cestičky potu začernalé prachem. slyšel jsi zamlžených
širých polích těžký oddech tisíců, chvílemi kůň zaržal, ocel
zazvonila.
>Fähnrich!«
Hoch stál mlčky vztýčen, jenom modré oči otázkou
obracely staršímu důstojníku.KAREL LEGER: DĚTI
