ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 241 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
»Nesvlékej se, jen boty zuj, šátkem oviň hlavu pláštěm přikryj! Tak!< Hoch poslušně ulehl po . slyšel jsi zamlžených širých polích těžký oddech tisíců, chvílemi kůň zaržal, ocel zazvonila. Hlavu měl ovázanou černým vlněným šátkem, ryšavé bradě probly- skovaly šediny, tváře potřísněny prachem potem byly plny vrásek jako kůra borová, husté obočí stále zachmuřeno — starý voják dětinství, zkušený poli, kolikrát medailí a milostí královou vyznamenaný. Mladičký hoch, dítě ještě nebylo ani patnáct let, vojenské školy poslali ho bojiště.KAREL LEGER: DĚTI. Čert aby vyznal hovořil starý drsným nějakým ná­ řečím pomořanským. Kousek pole, jen malý cípek zelené meze, rozdupané, poválené obilí. Utlumil hlas, ale přece drsně zaskřípalo. »Nech toho, nech! Kdož ví, není-li nepřítel nedaleko. Důstojník zvedl hlavu, opřel loket. Tváře jeho byly hladké, dívčí skorém, jenom po skráních zbyly cestičky potu začernalé prachem. >Fähnrich!« Hoch stál mlčky vztýčen, jenom modré oči otázkou obracely staršímu důstojníku. Na hrsti vytrhaného žita odpočíval pruský důstojník ob­ lečen, zaprášen, blátem zastříkán, jak před nějakou chvílí došli. Nebylo času pohodlí postarat, úplného soumraku celodenním pochodu rozložilo vojsko pu­ stých polích, vojáci popadali nedozrálého obilí, příkopů, hladoví usínali těžkým neklidným spánkem. Pod mezí doutnal oheň, mlha jej dusila, málokdy po­ pele vyšlehl modravý plamének, jiskra vyletěla. »Pojd sem, lehni tady vedle spi!« Odvalil kus dál dělaje mladičkému soudruhu místo na zvlhlé hrsti žita. 235 Děti. Jenom stráže přecházely. Proužek dýmu rozplýval chladném vzduchu. »Fähnrichl< zavolal. Mladičký hoch, který skloněn nad ohněm rozhrabával doutnající popel, zprudka vymrštil. »Co tam tropíš? Proč nelehneš? Spi před svítáním jdeme dál —1< >Bylo zima, chtěl jsem přiložit oheň,« odpovídal tiše úsměvem rozpačitým hladounkých tvářích. Byla noc, hvězdičky zapadaly tmy, drobounce mžilo, mlhách utonula krajina, jen stromy řadou černaly, na nedalekém náspu přecházel stín. Neodložil ještě přilbice, nepoměrně těžké veliké dětské hlavě jakoby zařezávala čela. Stáhl plášť, kterým při­ krýval, výše prsa