. 225
To jsou důsledky formalistického požadavku deklamačního,
který autor povýšil národnostně rozlišný znak hudeb
ního dramatu, proto mohl říci Fibichově >Nevěstě Mes-
sinské*, vzor našeho národního slohu dramatického,
na místo aby řekl pouze, >Fibich .)., »Nevěstě Messin-
ské< ryzosti slohu dramatického.. Patrně tedy dekla-
mační korektnost technickým prostředkem, který sice sám
sebou rozumí, ale nějž třeba zvláštních, konkrétních
okolností klásti váhu, totiž tehdy, kdy správnosti deklamace
českého slova nešetří. Hostinský, Slovo významu mistra
Zdeňka Fibicha, >Dalibor< 1901, str. učinil rozhodný
krok předu* (O. Hostinský
správně nezmiňuje ani slovem nějaké ryzosti >ná
rodního* slohu dramatického zásluze vytýká, čemž
snad nebude mínění rozdílného, Fibich >klasikem české
deklamace hudební* (tamže str. Ovšem pro někoho,
kdo hledí strofickou píseň »Rusalce«, která není hudeb
ním dramatem, jen proto, strofickou melodickou, hle
diska triviálních chantantů slyší kuplety, takové
rozeznávání příliš jemnozrnné subtilní, nelze také něm
žádati což ostatně psychických fysických důvodů
nožné aby měl vnímavost pro hudební náladovost >Ru
ky*..KRITICE »RUSALKY*. Pokud jde deklamaci >Ru-
salky«, sám jsem upozornil místa dobře deklamovaná
i nezamlčel jsem nedostatky, které ostatně technicky dají se
snadno vytřibiti případě opraviti, pravě, Dvořák
mnohem vhodněji deklamuje nežli >Čertu Káči*,
a nikoli, deklamoval veskrze správně.. Prof. 9.). 1. Ano, jsou někteří esthetikové, kteří zneuznávajíce
.
Zajímavý lapsus také přihodil autoru tvrzením, že
lžeme připustit pouze hudební drama jako jediný útvar
hrohry. kolik přece takových případů nalézti možno
u Smetany, tvořil sebe, ale též duchu lidovém,
nenapodobuje ani melodického spádu ani rythmu lidových
písní, nedrže tedy jejich vnějšku, nýbrž jako duch tvořivý
a geniální dávaje sobě klíčiti růsti tomu, té
hudbě lidové essencielně českého. Proto může býti také každému lhostejno, zdali na
tóra článku činí »Rusalka* dojem plačtivé historie chce-li
ti životný humor..
Národní píseň prý hudebním dramatu nepřípustná,
ale stejně lze strofické písni tedy kárati, když setkáme
se tam jistými lidovými názvuky (výslovně pravím >lido
vými*, neboť měl autor rozlišovati mezi písněmi »národ
ními* >lidovými«), jako činí autor při strofických písních
•Rusalky* proto, mnoha místech uhodil Dvořák při
své tvorbě strunu lidovému zpěvu českému blízce pří
buznou
