/sohlavců* (motiv Rusalčin), »Libuše« (»sám vyprávěls
-věsti neznámé*), ^Nibelungů* jednání motiv vod-
. Písničky hajného kuchtíka jednání
(zvláště zakončení >motivu« hajného), písničky Ježibabiny
v jednání (vytrhni cupy, cupy) kuplet lesních žínek
ve jednání takový trojlístek triviálních národních písní,
že ztěží věříme, napsal Dvořák. Nemohu zde dávat příklady,
é fráse hudební ^Dalibora* (>máš-li mne ráda, zjev mi
»a letní noc nepoví«; >do smrti třeba mne ulíbej*). >Rusalkou* Dvořák nejlépe dokázal, nemá
matické invence, snaze dramatičnosti drží vzoru
ho škodu své originality. dramatické pravdě, abych užil slov
Smetanových, ani nemluvím. Zde vidíme Dvořáka
na jeho vlastní půdě, kde stojí pevně. Tolik sentimentality vane plačtivého jejího mo
tivu dřevěných nástrojích, tak málo humoru života je
v vmícháno, činí dojem nějaké plačtivé historie, ne
České pohádky, kypící bujnou fantasií životným humorem.
Hudební drama žádá celkovou karakteristiku dle nálady
libreta. Dvořák
studuje zpěvohry, pro hudbu však zapomíná drama, zalíbí
se některé myšlenky nevědomky přejímá situací
svého díla. jeho absolutně hu
debním talentem souvisí konečně nejnepříjemnější stránka
*Rusalky«, její neoriginelnost.
Národní píseň dramaticky dramatu nepřípustná,
k znárodnění dramatu nevede, hudebně pak velice svádí
k triviálnosti.DVOŘÁKOVA »RUSALKA*. 207
jako uskutečnění ideálu Smetanova, jenž němu spěl dekla-
mací Libuše* ^Tajemství*. Dvořák umělec čistě samo-
rostlý, originelní, přece >Rusalka* není originelní. Zmíním jen překrásném užití
smyčců mezi slohami Rusalčiny písně měsíčku, kde vše se
leskne stříbrem měsíce hladiny vodní.
Hudebně vyniká >Rusalka« svou instrumentací, ale ta
je absolutně hudební. >Rusalka* pohádka, hudba Dvořákova není však
pohádková. Ještě hůře zní vídeňský
valčík melodií obligátním violoncellu při’ druhé sloce
zaklínání Ježibabina nebo srdcervoucí melodie při příchodu
prince Rusalky jednání, jež hodila snad do
>Troubadoura« nebo stejně italského »Andrea Crini*, však
do české pohádky.
Humperdineková >Perníková chaloupka* mohla být Dvořá
kovi vzorem, žádáme pohádkového hudebního dramatu. Protože však nemůžeme připustit
jiný útvar zpěvohry než hudební drama, jest >Rusalka« již
v celkové intenci dílo chybné, špatné.
>Rusalka« není hudebním dramatem, jako jím nebyly
dřívější opery Dvořákovy. Dvořák bez ostychu nejdrama
tičtějšího vodníkova monologu jednání, kde celá tra-
•gika láme, učiní národní píseň dvou slohách
