ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 213 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
>Rusalka* pohádka, hudba Dvořákova není však pohádková. 207 jako uskutečnění ideálu Smetanova, jenž němu spěl dekla- mací Libuše* ^Tajemství*. Dvořák bez ostychu nejdrama­ tičtějšího vodníkova monologu jednání, kde celá tra- •gika láme, učiní národní píseň dvou slohách. Dvořák umělec čistě samo- rostlý, originelní, přece >Rusalka* není originelní. Písničky hajného kuchtíka jednání (zvláště zakončení >motivu« hajného), písničky Ježibabiny v jednání (vytrhni cupy, cupy) kuplet lesních žínek ve jednání takový trojlístek triviálních národních písní, že ztěží věříme, napsal Dvořák. jeho absolutně hu­ debním talentem souvisí konečně nejnepříjemnější stránka *Rusalky«, její neoriginelnost. /sohlavců* (motiv Rusalčin), »Libuše« (»sám vyprávěls -věsti neznámé*), ^Nibelungů* jednání motiv vod- . Humperdineková >Perníková chaloupka* mohla být Dvořá­ kovi vzorem, žádáme pohádkového hudebního dramatu. Dvořák studuje zpěvohry, pro hudbu však zapomíná drama, zalíbí se některé myšlenky nevědomky přejímá situací svého díla. dramatické pravdě, abych užil slov Smetanových, ani nemluvím. Hudebně vyniká >Rusalka« svou instrumentací, ale ta je absolutně hudební. Zmíním jen překrásném užití smyčců mezi slohami Rusalčiny písně měsíčku, kde vše se leskne stříbrem měsíce hladiny vodní. Protože však nemůžeme připustit jiný útvar zpěvohry než hudební drama, jest >Rusalka« již v celkové intenci dílo chybné, špatné.DVOŘÁKOVA »RUSALKA*. Tolik sentimentality vane plačtivého jejího mo­ tivu dřevěných nástrojích, tak málo humoru života je v vmícháno, činí dojem nějaké plačtivé historie, ne České pohádky, kypící bujnou fantasií životným humorem. Národní píseň dramaticky dramatu nepřípustná, k znárodnění dramatu nevede, hudebně pak velice svádí k triviálnosti. Zde vidíme Dvořáka na jeho vlastní půdě, kde stojí pevně. >Rusalkou* Dvořák nejlépe dokázal, nemá matické invence, snaze dramatičnosti drží vzoru ho škodu své originality. Ještě hůře zní vídeňský valčík melodií obligátním violoncellu při’ druhé sloce zaklínání Ježibabina nebo srdcervoucí melodie při příchodu prince Rusalky jednání, jež hodila snad do >Troubadoura« nebo stejně italského »Andrea Crini*, však do české pohádky. Nemohu zde dávat příklady, é fráse hudební ^Dalibora* (>máš-li mne ráda, zjev mi »a letní noc nepoví«; >do smrti třeba mne ulíbej*). >Rusalka« není hudebním dramatem, jako jím nebyly dřívější opery Dvořákovy. Hudební drama žádá celkovou karakteristiku dle nálady libreta