Přízvuk klade Dvořák dle potřeby kteroukoli slabiku slova,
samohlásky zkracuje prodlužuje podle své myšlenky hudební.
Slova »bílá moje lani* budou dlouho nejhroznějším mon-
strem svého druhu.vykonalo umění již skoro let před ním, kdy 151etý Mendels-
sohn napsal své ouvertuře >Snu noci svatojanské* kla
sický svůj tanec vil. Špatně deklamovanému zpěvu
nelze rozumět, což hrubé porušení rovnováhy mezi hudbou
a básnickým slovem, hrubý přestupek ptoti samé podstatě
hudebního dramatu. Jedině
kuchtíkovo »náš princ těžce stůně, převelice* pěkně de
klamováno, bohužel jen jako zrcadlo, němž odrážejí
chyby tím ostřeji. Žádá drama-
tičnost národovost dramatu.206 DR. (Dvořák deklamuje všechna tři slova
úplně stejně, melodicky rhytmicky.
Nečesky deklamované slovo zpěvohře nás musí stejně
urážet, jako kdyby činohře herec říkal >bílá< krátkým
a »lani* dlouhým (pro stručnost přidržuji tohoto pří
kladu).
Hudební drama žádá pro sebe národní ráz, jenž neodlu-
čitelně spjat požadavkem deklamačním.
Dvořákovi ušel často prostý přízvuk větný: slovech >pro
všechen sluch lidský němá zůstaneš* akcentuje chybně *zů-
staneš* místo >něma«; slovích ^povídej, mužíčku, povídej*
deklamováno chybně »mužíčku* cantabilem, kdežto slova
>a plna lásky* pronesena jsou suchým recitativem.
Hudební drama žádá správnou deklamaci. ^Rusalka* té
věci velmi nečeská, nenárodní. jeho utrpení, když nás vybojoval
uznání pro pravý sloh národní, opírající řeč <
rodní píseň, přichází Dvořák ^Rusalkou* postaví se
kde jsme byli před lety. »Rusalka* deklamována velmi špatně.
Smetana bojoval proti národní písni tak zvanému národ
nímu jich rázu celý svůj život, boji tom nejvíce trpěl,
toť jeho tragika.) Deklamace hudebního
dramatu žádá však mnohem víc než správnost prosodickou. »Rusalka* zdá být česká svými národními písněmi. chcete víc, blouznil’
o pokroku? Fibich, pravý nástupce Smetanův, postavil _
v >Ncvěstě Messinské* dílo, jež musí každý, tedy Dvo?
respektovat jako vzor našeho národního slohu dramat’*1"
. Tanec lesních žen »Rusalce* hrubé
porušení citu pro pokrok umění. méně můžeme žádat od
skladatele národního, než aby aspoň respektoval náš jazyk.
O tom však stačí uvést slova Smetanova 1864: »napodo-
bením melodického spádu rhytmu našich lidových písní
nevytvoří žádný národní sloh, nanejvýš slabé napodobení
písní těch samotných, dramatické pravdě ani nemluvě*. ZDENĚK NEJEDLÝ:
. prvém
místě jde deklamaci prosodicky správnou
