ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 212 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
vykonalo umění již skoro let před ním, kdy 151etý Mendels- sohn napsal své ouvertuře >Snu noci svatojanské* kla­ sický svůj tanec vil. ^Rusalka* té věci velmi nečeská, nenárodní. Smetana bojoval proti národní písni tak zvanému národ­ nímu jich rázu celý svůj život, boji tom nejvíce trpěl, toť jeho tragika. Dvořákovi ušel často prostý přízvuk větný: slovech >pro všechen sluch lidský němá zůstaneš* akcentuje chybně *zů- staneš* místo >něma«; slovích ^povídej, mužíčku, povídej* deklamováno chybně »mužíčku* cantabilem, kdežto slova >a plna lásky* pronesena jsou suchým recitativem. »Rusalka* zdá být česká svými národními písněmi. prvém místě jde deklamaci prosodicky správnou. Jedině kuchtíkovo »náš princ těžce stůně, převelice* pěkně de­ klamováno, bohužel jen jako zrcadlo, němž odrážejí chyby tím ostřeji. Nečesky deklamované slovo zpěvohře nás musí stejně urážet, jako kdyby činohře herec říkal >bílá< krátkým a »lani* dlouhým (pro stručnost přidržuji tohoto pří­ kladu). méně můžeme žádat od skladatele národního, než aby aspoň respektoval náš jazyk. Hudební drama žádá správnou deklamaci. »Rusalka* deklamována velmi špatně.206 DR. Tanec lesních žen »Rusalce* hrubé porušení citu pro pokrok umění. jeho utrpení, když nás vybojoval uznání pro pravý sloh národní, opírající řeč < rodní píseň, přichází Dvořák ^Rusalkou* postaví se kde jsme byli před lety. Přízvuk klade Dvořák dle potřeby kteroukoli slabiku slova, samohlásky zkracuje prodlužuje podle své myšlenky hudební. Slova »bílá moje lani* budou dlouho nejhroznějším mon- strem svého druhu. Špatně deklamovanému zpěvu nelze rozumět, což hrubé porušení rovnováhy mezi hudbou a básnickým slovem, hrubý přestupek ptoti samé podstatě hudebního dramatu. Hudební drama žádá pro sebe národní ráz, jenž neodlu- čitelně spjat požadavkem deklamačním. ZDENĚK NEJEDLÝ: .) Deklamace hudebního dramatu žádá však mnohem víc než správnost prosodickou. O tom však stačí uvést slova Smetanova 1864: »napodo- bením melodického spádu rhytmu našich lidových písní nevytvoří žádný národní sloh, nanejvýš slabé napodobení písní těch samotných, dramatické pravdě ani nemluvě*. chcete víc, blouznil’ o pokroku? Fibich, pravý nástupce Smetanův, postavil _ v >Ncvěstě Messinské* dílo, jež musí každý, tedy Dvo? respektovat jako vzor našeho národního slohu dramat’*1" . Žádá drama- tičnost národovost dramatu. (Dvořák deklamuje všechna tři slova úplně stejně, melodicky rhytmicky