vykonalo umění již skoro let před ním, kdy 151etý Mendels-
sohn napsal své ouvertuře >Snu noci svatojanské* kla
sický svůj tanec vil.
Hudební drama žádá správnou deklamaci.
Přízvuk klade Dvořák dle potřeby kteroukoli slabiku slova,
samohlásky zkracuje prodlužuje podle své myšlenky hudební. »Rusalka* zdá být česká svými národními písněmi. Jedině
kuchtíkovo »náš princ těžce stůně, převelice* pěkně de
klamováno, bohužel jen jako zrcadlo, němž odrážejí
chyby tím ostřeji.206 DR. Špatně deklamovanému zpěvu
nelze rozumět, což hrubé porušení rovnováhy mezi hudbou
a básnickým slovem, hrubý přestupek ptoti samé podstatě
hudebního dramatu. Tanec lesních žen »Rusalce* hrubé
porušení citu pro pokrok umění.
O tom však stačí uvést slova Smetanova 1864: »napodo-
bením melodického spádu rhytmu našich lidových písní
nevytvoří žádný národní sloh, nanejvýš slabé napodobení
písní těch samotných, dramatické pravdě ani nemluvě*.
Slova »bílá moje lani* budou dlouho nejhroznějším mon-
strem svého druhu. Žádá drama-
tičnost národovost dramatu.
Dvořákovi ušel často prostý přízvuk větný: slovech >pro
všechen sluch lidský němá zůstaneš* akcentuje chybně *zů-
staneš* místo >něma«; slovích ^povídej, mužíčku, povídej*
deklamováno chybně »mužíčku* cantabilem, kdežto slova
>a plna lásky* pronesena jsou suchým recitativem.
Nečesky deklamované slovo zpěvohře nás musí stejně
urážet, jako kdyby činohře herec říkal >bílá< krátkým
a »lani* dlouhým (pro stručnost přidržuji tohoto pří
kladu). ^Rusalka* té
věci velmi nečeská, nenárodní. prvém
místě jde deklamaci prosodicky správnou. »Rusalka* deklamována velmi špatně. méně můžeme žádat od
skladatele národního, než aby aspoň respektoval náš jazyk. (Dvořák deklamuje všechna tři slova
úplně stejně, melodicky rhytmicky. jeho utrpení, když nás vybojoval
uznání pro pravý sloh národní, opírající řeč <
rodní píseň, přichází Dvořák ^Rusalkou* postaví se
kde jsme byli před lety.
Hudební drama žádá pro sebe národní ráz, jenž neodlu-
čitelně spjat požadavkem deklamačním.) Deklamace hudebního
dramatu žádá však mnohem víc než správnost prosodickou. ZDENĚK NEJEDLÝ:
.
Smetana bojoval proti národní písni tak zvanému národ
nímu jich rázu celý svůj život, boji tom nejvíce trpěl,
toť jeho tragika. chcete víc, blouznil’
o pokroku? Fibich, pravý nástupce Smetanův, postavil _
v >Ncvěstě Messinské* dílo, jež musí každý, tedy Dvo?
respektovat jako vzor našeho národního slohu dramat’*1"