ROZHLEDY týdenník pro politiku, vědu, literaturu a umění

| Kategorie: Časopis  | Tento dokument chci!

Vydal: Neurčeno Autor: Josef Pelcl

Strana 212 z 655

Vámi hledaný text obsahuje tato stránku dokumentu který není autorem určen k veřejnému šíření.

Jak získat tento dokument?






Poznámky redaktora
206 DR. »Rusalka* zdá být česká svými národními písněmi.vykonalo umění již skoro let před ním, kdy 151etý Mendels- sohn napsal své ouvertuře >Snu noci svatojanské* kla­ sický svůj tanec vil. (Dvořák deklamuje všechna tři slova úplně stejně, melodicky rhytmicky. Žádá drama- tičnost národovost dramatu. Nečesky deklamované slovo zpěvohře nás musí stejně urážet, jako kdyby činohře herec říkal >bílá< krátkým a »lani* dlouhým (pro stručnost přidržuji tohoto pří­ kladu). Smetana bojoval proti národní písni tak zvanému národ­ nímu jich rázu celý svůj život, boji tom nejvíce trpěl, toť jeho tragika. Přízvuk klade Dvořák dle potřeby kteroukoli slabiku slova, samohlásky zkracuje prodlužuje podle své myšlenky hudební. Tanec lesních žen »Rusalce* hrubé porušení citu pro pokrok umění. méně můžeme žádat od skladatele národního, než aby aspoň respektoval náš jazyk.) Deklamace hudebního dramatu žádá však mnohem víc než správnost prosodickou. ^Rusalka* té věci velmi nečeská, nenárodní. Slova »bílá moje lani* budou dlouho nejhroznějším mon- strem svého druhu. Hudební drama žádá pro sebe národní ráz, jenž neodlu- čitelně spjat požadavkem deklamačním. Jedině kuchtíkovo »náš princ těžce stůně, převelice* pěkně de­ klamováno, bohužel jen jako zrcadlo, němž odrážejí chyby tím ostřeji. Špatně deklamovanému zpěvu nelze rozumět, což hrubé porušení rovnováhy mezi hudbou a básnickým slovem, hrubý přestupek ptoti samé podstatě hudebního dramatu. jeho utrpení, když nás vybojoval uznání pro pravý sloh národní, opírající řeč < rodní píseň, přichází Dvořák ^Rusalkou* postaví se kde jsme byli před lety. Hudební drama žádá správnou deklamaci. ZDENĚK NEJEDLÝ: . »Rusalka* deklamována velmi špatně. O tom však stačí uvést slova Smetanova 1864: »napodo- bením melodického spádu rhytmu našich lidových písní nevytvoří žádný národní sloh, nanejvýš slabé napodobení písní těch samotných, dramatické pravdě ani nemluvě*. prvém místě jde deklamaci prosodicky správnou. chcete víc, blouznil’ o pokroku? Fibich, pravý nástupce Smetanův, postavil _ v >Ncvěstě Messinské* dílo, jež musí každý, tedy Dvo? respektovat jako vzor našeho národního slohu dramat’*1" . Dvořákovi ušel často prostý přízvuk větný: slovech >pro všechen sluch lidský němá zůstaneš* akcentuje chybně *zů- staneš* místo >něma«; slovích ^povídej, mužíčku, povídej* deklamováno chybně »mužíčku* cantabilem, kdežto slova >a plna lásky* pronesena jsou suchým recitativem