Pohled Sedmikastelskou zátoku směrem Trogiru
jest překrásný. Byl jsem Solinu krčmě panem ředitelem
Buličem profesorem Bezičem.116 DUŠEK:
Konečně blížíme Sedmikastelské zátoce. pří
vozu posud neviditelného vystupují tři pestře odění
mužové.
Pravda, bylo pro Dalmácii nejen dobrodiním, nýbrž
pramenem nových živností, kdyby bylo možno vypěstovat!
tu lesy, avšak většině půdy asi nebude dohledné
době možno pro povahu půdy meteorologické poměry. Sotva poručeno víno, již
přišlo asi deset mladších mužů obstoupili nás, jak nás
říká »na čuměnou*. Ano
vejdou místnosti, kde sedíš, prolúížejí tě, ale nesmeknou
ani nezdraví. Proto mají nc
zakládané lesy těchto horách povahu zákrsků, strom
zrůdné podoby nemohou dostati výše hrdých p;
.
Skočili jsme ní, aniž byl zavzněl nám vstříc >dobar
dan«.
Sestoupili jsme strmé cestě moři, kde čekala barka.
— Prosím vás, křikněte přívozníka, počká, volá
můj průvodčí. tam jeví uprostřed kamenitých
spoust čemavé skvrny větší menší jsou nové kul
tury lesů. Voda byla klidná jako zrcadlo.
K čemu to, tom horku. musili býti napomenuti dotěrnosti,
ne něco snad byli chtěli, nýbrž příliš prostor stolu
zúžili. Tuto zvláštnost lidu jsem
tu příliš pozoroval.
Nejen větry ničí píli důmysl lidský, nýbrž nimi j
cházející sucha rozžhavují půdu hubí vši veget
Nad pak přívaly dešťové oplachují kde jakou nově
tvořící půdu vymílají kořene rostliny, nimi pak rovi
občasné kroupy utloukají, jinak obstálo. Němě odrazil letitý přívozník rovněž nedělní košili
a prohlíželi dno mořské, pokryté travou viditelné na
mnoho metrů hloubky. Zakládání těchto porostlin vy
žaduje velikou práci ohromný náklad podnikaný státem. Jsou šedě-
bělavé, takže brzy oko znaveno odrazem světla slunečního
hledá zeleň viničnou. Málokde objeví zelenavěčerné plochy, ještě
řidčeji viděti vzrostlejší les. pravé straně ves Vrbanice ostrůvku
uměle náspem připojena pevnině, nad směrem severo
západním vypíná vysoké pohoří nejvyšší části skoro
kolmo strmící, nížeji pokryto černavými lesíky, ještě nížeji
pastvinami vinicemi, které sklánějí moři. Pohled
na hory ozářené sluncem činí dojem zvláštní.
— Však počká, odpovídají sedláci, ale nekřiknou. Lid nejen nepozdraví při potkání
>pána<, nýbrž ani sebe, leč jsou-li příbuzní neb známí.
Minou nás bez pozdravu
