Němě odrazil letitý přívozník rovněž nedělní košili
a prohlíželi dno mořské, pokryté travou viditelné na
mnoho metrů hloubky. Jsou šedě-
bělavé, takže brzy oko znaveno odrazem světla slunečního
hledá zeleň viničnou. Pohled
na hory ozářené sluncem činí dojem zvláštní. Ano
vejdou místnosti, kde sedíš, prolúížejí tě, ale nesmeknou
ani nezdraví.
Pohled Sedmikastelskou zátoku směrem Trogiru
jest překrásný.
— Prosím vás, křikněte přívozníka, počká, volá
můj průvodčí. musili býti napomenuti dotěrnosti,
ne něco snad byli chtěli, nýbrž příliš prostor stolu
zúžili. pří
vozu posud neviditelného vystupují tři pestře odění
mužové. pravé straně ves Vrbanice ostrůvku
uměle náspem připojena pevnině, nad směrem severo
západním vypíná vysoké pohoří nejvyšší části skoro
kolmo strmící, nížeji pokryto černavými lesíky, ještě nížeji
pastvinami vinicemi, které sklánějí moři. Proto mají nc
zakládané lesy těchto horách povahu zákrsků, strom
zrůdné podoby nemohou dostati výše hrdých p;
.
Sestoupili jsme strmé cestě moři, kde čekala barka.
Minou nás bez pozdravu.116 DUŠEK:
Konečně blížíme Sedmikastelské zátoce.
K čemu to, tom horku. tam jeví uprostřed kamenitých
spoust čemavé skvrny větší menší jsou nové kul
tury lesů. Málokde objeví zelenavěčerné plochy, ještě
řidčeji viděti vzrostlejší les.
Nejen větry ničí píli důmysl lidský, nýbrž nimi j
cházející sucha rozžhavují půdu hubí vši veget
Nad pak přívaly dešťové oplachují kde jakou nově
tvořící půdu vymílají kořene rostliny, nimi pak rovi
občasné kroupy utloukají, jinak obstálo.
Pravda, bylo pro Dalmácii nejen dobrodiním, nýbrž
pramenem nových živností, kdyby bylo možno vypěstovat!
tu lesy, avšak většině půdy asi nebude dohledné
době možno pro povahu půdy meteorologické poměry. Byl jsem Solinu krčmě panem ředitelem
Buličem profesorem Bezičem. Sotva poručeno víno, již
přišlo asi deset mladších mužů obstoupili nás, jak nás
říká »na čuměnou*. Zakládání těchto porostlin vy
žaduje velikou práci ohromný náklad podnikaný státem. Voda byla klidná jako zrcadlo. Tuto zvláštnost lidu jsem
tu příliš pozoroval. Lid nejen nepozdraví při potkání
>pána<, nýbrž ani sebe, leč jsou-li příbuzní neb známí.
Skočili jsme ní, aniž byl zavzněl nám vstříc >dobar
dan«.
— Však počká, odpovídají sedláci, ale nekřiknou
