Platí ovšem především pro vlast autora, ale svůj
ih pro naši milou českou společnost. Asenijeva jest zahalena temný kože
šinový plášť, něhož vystupuje obnažené poprsí cípem
jemné košile levého podramení; téhož tmavozeleného
skvrnitého materiálu jest bohatý vlas, stočený moderní
uvolněný účes. Novinka Wedekindova staví zrcadlo,
:hu ovšem karikatumě zkřivené, známému zjevu doby: hyste-
_ému kultu opery, jmenovitě wagnerovské, jejich předsta-
lů. Jako růžových, smavo-
barvých rokokových pastelů karikaturám >Simplicissima«, kde
elegantní linie přechází krvavý satyrický řez, komická grimassa
v strhaný pohled bídy hoře.
Pseudoantická aktovka >Faun« Lefévra produkt
staré vyšeptalé francouzské tradice.MEZIř ARODNÍ UMĚLECKÁ VÝSTAVA DRÁŽĎANECH 1901- 165
kopníka moderní hudby, kdežto obyčejně bývá potretován
tak, jak jej znali jeho žáci jako dobrosrdečný starý pán
se vznešeným čelem. Měkké tělo teple tónovaného řeckého mra
moru jest nádherně modelováno. Máte činit ukázkou
nového velmi slibného proudu duševním životě Německa,
proudu, jenž osvojiv všecky vymoženosti naturalismu dří
vější Moderny, dovedl šťastně zhostit severoněmecké těžko
pádnosti pedanterie, švih eleganci bije zlořádů
vesele, rozpustilým smíchem, třebas při tom plným vě-
lím vážných svých úkolů. SALABA.
DiVadlo. formě, odkazující části
na starý paklassický rokokový pastoralism, části moderní
parnassism, projednávána kapitola dialektiky lásky, spů-
sobem však naprosto neživotným, diváku lhostejným únavným. Snad také jen pro tyto alexandriny byl kus tento
překládán hrán.
Ohromná záplava alexandrinů celý jediný dojem, jejž
si odnášíte. Psychologie exalto-
ých wagneriánek skizzována spůsobem, něhož byl
Nietzsche radost. Oduševnělá tvář něco
ropsovského sebe.
J DR. Dlouho budete státi před tímto dílem,
z něhož dýše dech titána. Spojitost orgánem nových mni
chovských satyriků namanula tomu, kdo nevěděl, že
Wedekind jeho spolupracovníkem. Celou hru tvoří tři scény života slavě-
. věru neškodí jednou čas našim hercům
taková lekce oboru scénické krasomluvy, neboť, kolik nich
dovede řádně říkat verše? Ale má-li obecenstvo nudit, ne-
bylo-li užitečnější dát přímo starou klassickou věc, ze
které alespoň vzdělanější jeho část něco odnesla, nežli
takovýto bezkrvý epigonský výtvor, který neuspokojil nikoho?
— Odtud »Komornímu pěvci* Franka Wedekinda,
téhož večera hranému, notný skok
