pak je
p.
Sklamáním také nová kniha Vladimíra Houdka
>V pavučinách nervů*. Tóny vzpurného odboje
přešly zde častěji plané, šedé filosofování, jež sem tam
nádech pedantské didaktičnosti. Ani oddílu
>Motivy Nového zákona* nenajdete ničeho, čemu byste
upjali zájem. zatím přinesl básník pouze seslabené rozředěné to,
co řekl výrazněji při svém débutu. Čekali byste první jeho knize
více. ironisování různých biblických látek, jaké
je př. ChviT
oživne šed jeho stylisací ohněm nového originelního obr
zaleje krví sytého, bohatého básnického slova.
Úzká, melancholická nota Františka Soldana
v >Soumracích«, ale jaké modulace svedl přece tento
básník zdánlivé jednotvárnosti psychického obsahu svých
veršů! Apathie úplné enervovanosti střídá náhlou
touhou »sbratřit někým, včera neznámým*, prchlých
dnů žalost provléká šelest svých dlouhých šatův hned
zase duše básníkova sešlehává jak polapené zvíře p
přízrakem tajuplného příšerná šklebícího jeho zsina
zrak všech koutů lesklou žlutí potměšilých očí. Jaroslav Hendrych svým »Žaltářem«, pročtete
drobnou knihu nechápete, proč vlastně autor aspiruje
na vaši pozornost verši, jež jsou ještě hlouběji, než kde po
číná prostřednost. >Magdaleně«, bude také pomalu stejně kon
venční, jako jsou konvenčními pouhé parafrase příběhů
biblických. Trochu sexuelní melancholie konec
naivní verše zemřelou matkou, nic pojatého ryzeji a
opravdověji, samá vnější mechaničnost poetická konven
čnost, básník slibuje milence, >vzlétne země
nad ráj krasší«, nebo filosofuje nad hrobem matčiným,
že »je mládí peří pápěrka láska chmýřím ní<. čísla jako >Jak
vyjde kolébky*, >Neznám četná jiná). Nota bujné, dychtivé,
vášní svíjející smyslnosti mladého těla přešla zde pouhé
stylisace konvenčních erotických obrazů, ztratila ono prudce
se řinoucí chvění probíhající psychou, jako otřásají živé
žilky bodnutém mase, jež vyznačovala prvé milostné verše
autorovy (stačí dnes nimi srovnati př. Verš
snad vadí přílišná ekonomie autorova, jakou drží c
své umění spoutáno, jež způsobuje, četné rozbč
.160 JIŘÍ KARÁSEK:
že autor zneužívá jména Verlaineova jedné pié$e, jména
básníka, jemuž slovo nebylo ničím než prostředkem, aby
zadržel prchavou emoci, jenž každé slovo vléval esence
citu, jako nádoby, něž navždy uvězňuje vůně představ
a věcí, současně Křikava vzývá romanopisce šedých,
mozkových, vyabstrahovaných stavů Šimáčka, jako
prasmutný doklad své umělecké seriosnosti
