POKAŽENÝ OBĚD.
Vzkypělo něm. pak malé
chvíli nutila dále jídla. Zbledl a
kousl rtů. Než ovládla se.
Posledním přírůstkem >stálého* repertoiru jsou Offenbachovy
Hoffmannovy povídky*. 117
Avšak náhle zeptal, uznává-li nyní svoji chybu?
VeŠkeren hněv zvedal. Seděla zcela tiše. jak milovali Jak nevýslovně
krásná byla tuto chvíli..
Její oči zalily tichými, vřelými slzami.
Bylí jídle. Cítil každý jejích pohybů ve
svých nervech. JAROSL. Jen její oči zvlhly několik velkých
slz kanulo volně po* lících.
Jíudba. Také vzdorných rozpaků, protože ona byla tento
okamžik tak daleko, daleko lepší než Věděl, toho
zhrozí jako idiosynkrasie. SCHLAF. Proto umínil, znova ji
provokovali. smrt bledá, odporem bolestným
úžasem třesouc pohlížela jeho prsty. po
líbili bolestnou vroucností. Avšak ničeho
neřekla.
Bylo chladno; přešel mráz; avšak náhle počal se
odpudivě, klackovitě hrubě chovati třešně prsty podávat!
do úst. Jen
když ničeho neřekla . Ale tím stálým repertoirem kmenovým
to vlastně trochu divné: jsme pokládali positivní práci
"o vysokou úrovní svého provedení vzbudilo naději, skutečně
deme míti konečně jednou nějaký cenný operní repertoir, zdá
klidně odpočívat! pověstném divadelním archivu. Avšak viděl jen náhlé
zajiskření jejích očí hněvivý záchvěv jejích rtů. Cítil, hleděla přemoci,
že ten okamžik byl pro krisí. Porozuměla .
Odložila lžičku. Právě dala desertní talířek trochu
zavařených třešní podala oči klopíc pohybem ruky,
v němž viděl všechen její žal zatajenou náklonnost.
»Nejdražší!< Jemně naklonil, uchopil její ruce a
pohlédl očí. —
PŘEL. BEZDĚK. Mlčky, tře
soucími rty pohlédla něho nastavila ústa. Ten pohyb ruky, chování, ta
tvář: jak jemné, jak měkké, jak ženské její nesmělé, tajně
prosící mysli! Avšak nyní, právě nyní svádělo jej ještě
jednou zkusiti. Ach, musí odvyknout, kdyby ji
měl srdci pokořit urazit. *Dalibor<,
. >Je
dobře! Nech mne!<
Řekla tichým, ale živým hlasem
