Její oblé přece tak krásně
formované ruce zdály najednou tlustý; její šíje při
padala příliš masitá; útvaru její hlavy pozoroval cosi
inferiorního, obyčejného.POKAŽENÝ OBÉD. Jakkoli však ted polo cítil svoji vinu, vyčetl
jí neméně než ona podrážděn, maličkosti dělá více než
za stojí; vůbec chová selsku. ach! jak plebejský! Jak nejvýš
nežensky! Prudce všecku svoji zlost vybouřila, její plný,
kovový alt zněl jako štěkot. >Jsi
pomaten ?!«
Byl úsměvem láskáním její hněv umírnil; ale
to jej právě proti vůli vždy nejhlouběji ranívalo rozčilo
valo: kterak taková slova pokaždé vyrážela.
S prudkým pohybem vzhlédla němu výše za
rudlá hněvem leknutím upřela naň hluboké tmavé oči. Jako kdyby snad náhlým
zkalením schopnosti zraku božská krása Venuše Milské byla
změnila neohrabanou podobu selského děvčete třebas dobře
urostlého. najednou napadl jej zlomyslný přece zároveň
trýznivý záchvat, aby nějakou bolest učinil, jakou člověk
učiní jinak jen hravé lásce žertu trvalé náklonnosti.
Vyskočila. Měl určitou
představu ženskosti, proti níž ona tím prudkým způsobem,
tím nehezkým vzkypěním temperamentu nevědomky chybo
vala, proti čemu vždy vystupoval neúprosnou, trý
znivou kázní. ovšem zase bláhová vý-
itka, nemiluje! Takový inferiorní nedostatek sebevě
domí, sebedůvěry!
Uklidnil se, zchladl jako led. Bylo jejím těle, souměru
jejích linií, jejím chování. ted.
Byl nyní zvláštním duševním naladění: nespokojen,
unaven, zajisté také těch dopoledních pochůzkách, jež se
neobešly bez různých malých mrzutostí, nespokojen, aniž
věděl určitě, je-li nespokojen někým jiným jen sebouř
Cítil cosi tušil její bytosti, jej zcela zvlášť jaksi od
ráželo přece zase vábilo. Jal říkati jakémsi divném tónu >milé dítě«, při
pomínat! pochybenosť jejích výbuchů výtek byl na-
.. Přímo ztrhaný, naduřelý
byl ted její obličej. čistě
způsob vozků tak dále. 115
Když před chvílí pokoje vkročil, pozdravila jej pouze
zběžně sotva otázavši jeho zdraví.
Nemohl toho odepříti: nevyměniv několik minut
ani slova, chopil náhle rameno. Ach! tento pohyb! Jeho oči leskly hněvem,
hnusem nejtrapnějšími rozpaky.
Jakoby tohoto poznání chtěl prcbnouti, povstal, stoupl
si vedle sledoval, skláněje hlavu, skleslým dolním
rtem ironicky -unavenýma očima rytmus jejích pracujících
rukou. Pohled jeho byl tvrdý jako
^cel
