Jeho názoru chybí ten harmonický akkord, jejž
hledá umělec stylové ideji, nenajde-li realitě.
Dospívám této četbě asi tomuto úsudku panu
Staškovi: muž hloubavé mysli široce otevřených očí, jenž
pojal sebe mnoho života, mnoho viděl, myslil cítil je
nutkán, aby překypující plnost svých zkušeností lil mocnými
proudy papír. proto, Stašek nemá toho uměleckého
názoru svět, jejž musíme žádat nejkonsekventnějšího
naturalisty. Hlavní dějovou
pružinou brožurka, která odhaluje zločinnou minulost
domu Švalbachova (představitele velkokapitalismu tomto
románě) pomocí jíž vydírá nemanželský syn Bendův, Vla
dimír Bolek, Švalbachovi summu peněz zachránění svého
otce. Jeho vise života však žalostná, pustá,
bezútěšná proto, naplněna věcmi smutnými, ale
proto, nebásnická, suchá, šedivá. Stavba
hy naprosto neplastická zmatená, ton rozvláčný a
nesitelně mnohomluvný, dikce žurnalistická. Lituji, že
musím napsat díle, které jinak vynucuje můj respekt
m vážným myslivým pojetím života. Pro vývoj našeho
lánu neznamená však naprosto nic než několik kroků
pět, přese všecku očividnou snahu autorovu, přiblížiti se
mladším našim útvarům románovým.NOVÉ ROMÁNY. Těch čtenářů, kteří
opravdu budou bezdechým napjetím vyvalenýma očima
sledovat Bolkovu vyděračskou historii putování onoho
dynamitu, bude asi velmi málo; více bude těch, kteří se
usmějí těmto věcem, seriosní literatuře dnes nemožným.
. 113
rázu banálně romantického, čpí atmosférou sensačních
dramat předměstských kriminálních historií. Ale
duch Staškův pravou protivou stylové kázně harmonie,
rozběhlý všemi směry, neznající míry oekonomie, rozpálený
zbytečnou horlivostí dilettanta, však krásnou vášní sku
tečného básníka, pouštějící silácky jen největší pro
blémy nejvýjimečnější sběhy událostí nejkřiklavějši zjevy,
protože chybí pravé umělecké oko pro zákonnost a
symbolický typický význam zjevů všedních prostých. Tajné schůzky, přelstívání policie, raffinované osnování
plánů, náhodná setkání, historie dynamitem, schovávaným
z ruky ruky jiné jiné podobné věci, vypočtené na
zatajení dechu vyvalení očí nejširších okruhů čtenáře —
s takovýmito rekvisitami neštíti pracovati ještě Stašek
jedním dechem tím, odvažuje nejvážnější problémy
společnosti svědomí1 konečně zamýšlených účinů ani
tím nedosahuje, neboř schází technická dovednost pravá
moc sugesce udržovaného napjetí. Při
tom však nemá pan Stašek ani dosti literární machy, aby
“’^spoň hladkou technikou oklamal nekritické čtenáře. Nezná tragiky, zná
jen mizérii
