Mi
zérie života krčí před vámi celé ohyzdné, vyzáblé
své nahotě, bez jakéhokoliv poetického posvěcení. Partie
reflektivní analyticko-psychologické mají něho rozvláčr*’"
a monotonní tvrdošijnou opakovanost horečných snů. je
právě, chybí: poetické prolnutí, vyšší umělecká nutnost
a účelnost. V;
váme jejich četby pustou unavenou hlavou jako
nocech, kdy naše rozpálená hlava pracovala proti naší 5
a trýznila nás reflexemi úzkostmi, jichž slunečního s\
neznáme.112 KREJČÍ:
aspirace sociální román českého severu banalitami ro
mánu kolportážového. Naturalismus Staškův jest místy
silně účinný, ale téměř vždy zvláštního triviálního tonu. Pan Stašek však není
básníkem, něho hrůza bída bez poesie. Dovede myslit energicky, nehledá záplat tam, kde
vidí nutnost radikálního řezu, staví rozhodně stranu
slabých trpících velkým bohatstvím dobře odpozoro
vaných detailů líčí půdu, níž padá símě socialismu, či
vlastně ještě více anarchismu, severních Čechách jak známo
tak značně rozšířeného. Neznám tak hned knihy,
z níž čišel pocit tak pustého skličujícího prázdna. Postava tato pokračováním Blouznivců*. Tam také, kde stojí půdě natura
listické skutečnosti, jest nejšťastnější: stávkové bouře, šmejdy
tajných policistů, bída dělnických rodinách, dohánějící ženy
k prostituci muže sebevraždě podobné scény
křičí Staška zvláštním strašným hlasem černé noci,
v níž nesvítí hvězda naděje.
Tu pořád mluvím ještě lepších stránkách roma
Třeba však podotknouti, vlastní jeho dějová fabule
.
Všecky své lepší aspirace soustředil autor postavu
Bendy, podivnou samotářskou duši obstárlého muže, zvláštním
způsobem ustrojenou náměsíčného idealismu, chorobné duma-
vosti touhy geniálním mesiášském činu. ni
vložil autor všecek svůj úžas děs nad sociální morální
situací dneška, která zdá zoufalou, bez východiska
a směru. Chce za
chránit lidstvo vynálezem létacího stroje ocitá pak
uprostřed bídy podkrkonošského dělnictva, hloubi
pobouřen divadlem sociálních nerovností, staví mučed
nickou exaltací čelo zoufalého lidu, drážděním stihající
jej policie dohnán pokraj šílenství stroskotav své
štěstí kuriosním románě lásky mladou vdanou ženou,
mizí nám konec řvoucím sběsilém víru lidských exi
stencí. Odtud ten
dojem dokonalé životní mizerie, bezútěšné žalostné jako
deštivý den listopadu. Zola >Germinalu< líčí věci ještě strašnější a
hnusnější, ale básnickým žárem, jenž dovede vyvolat těchto
věcí grandiosní poesii hrůzy hnusu
