fonetizace (měl ovšem psáti důsledně fonetyzace), vy
dává podezření, neumí pravopisně psát, protože způsob pravo
pise ustálený fonetisace-, prolomí-li tato síla setrvačnosti, hledala
by těžko autorita, která zabránila změnám dalším úplného
rozkladu pravopisu. Ostatně ani výslovnost, kterou spravovali pravopis fonetický,
není nás jednotná; někdo říká vídeňský, jiný vídenský zase jiný
vídencký. stol. slově leckdo (vyslovované ledzgdo, psaní ne
vyslovuje hlásku, niž jde) atd. Pravopis cenu jen konvenční, poslušně bez odporu
píšeme tak, jako psala generace před námi. Pro fonetický pravopis
schází nám také spousta liter, když jde jen slovo domácí; každý
cítí př. poslední reforma pravopisu fran
couzského.
Pokud však nedosáhne úplného souhlasu všech vrstev, lépe
zachovati pravopise status quo, jakýkoli. Pravopis čistě fonetický
má zkrátka řadu nevýhod, jako jiné pravopisy, proto pravopisu
fonetického užívá jen dílech vědeckých.
touž literou různé odstíny hlásky slovech jako far, glass, fall, dáte,
man, bare atd. Čistě fonetickým pravopisem
není ani pravopis srbský, němž zmiňují různí autoři (píší srpski,
můski, ale grád, gradski, muž atd. jedno právě důvod tom, píšeme
dosud pravopisem nefonetickým, historickým, neboli, písaři, kterým
psané znělo jednou (zima), jednou (žito). 13
., pravopise historickém, podržujicím minulosti
jisté znaky hlásek, jejichž výslovnost časem změnila.
My, Čechové, kteří jsme směšní svým věčně neukojeným reformá-
torstvím, reformovali bychom aspoň jednou týden svůj pravopis, svou
terminologii, ústavu, zákony atd., nýbrž hlavně, je-li ustálený jednotný. Všechny dnešní pravopisy, které
známe, jsou kompromisní, takovým pravopisem pravopis český. Největší cena každého
pravopisu jest jeho jednotnost největší nepochopení účelu pravopisu
je stavětí otázkách pravopisných hlavu zaváděti něm reformy na
Normalisace., zatím jiní národové, znajíce cenu
stability, zachovávají svůj pravopis, když není odůvodněn ničím jiným
než pouhým zvykem, nezměněný, změní-li něm co, smítka,
nepatrná maličkost, jak ukazuje př. Stačí vzpomenouti jen zuřivé pravopisné spory
v první pol.
Neboť největší předností pravopisu, je, jaký je, není, ani je-li
fonetický, etymologický atd. pro významovou stránku slova; psalo př. výslovnosti budeme řídit? Atd.). různou výslovnost skupiny doufati doučiti, ale písmem
to nevyjadřujeme; liteře označující hlásku nehlasnou co, potře
bujeme literu označující hlásku stejně artikulovanou, ale SQnorní (jako
pil, óil) př.193
v písmě báti, ale pak jsme ovšem tam, kde angličtina, píši př. většina nás
se domnívá, máme př. Tato tradice hlavní je
dinou autoritou pravopise, neboť, kdo svévolně odchyluje
a píše př. Pravopis fonetický rozrušuje úplně
povědomí etymologické spojitosti mezi různými slovy, tak důležité
na př. ozdoba,
těch ozdop, ozdúpka, těch ozdúbek, ozdobím, ozdop, ozdobme, ozdopte
atd. XIX
