V této úvodní kapitole se pokusíme nastínit některé metodologické aspekty stavby fyziky a jejího začlenění do kontextu ostatní přírodovědy a vědeckého poznání vůbec. Tyto metodologické poznámky mohou být zajímavé např. pro studenty a zájemce nefyzikálních profesí, kteří si chtějí udělat ucelený obraz o fyzikálních aspektech zkoumání přírody.
Při průchodu primárního kosmického záření zemskou atmosférou pak vzniká sekundární
kosmické záření něm zmíníme druhé části této pasáže kosmickém záření). 1. Úroveň radiace proto měla výškou nad zemí klesat. Vojtěch Ullmann: Jaderná radiační fyzika.1991 byla zaznamenána částice kosmického záření energií 3. stomilionkrát!) nejvyšší energie, dosahované zatím pozemských urychlovačích.6. Pomocí stop kosmického záření mlžných komorách fotografických emulzích bylo
nejen odhaleno složení kosmického záření, ale byla objevena řada nových částic, doby fyzice neznámých pozitron
e+, mion mezony nakonec některé těžké hadrony (hyperony), viz §1.3)
a též detektorů stop částic mlžných komor jaderných fotografických emulzí (viz §2.1925 potvrdil R.1020eV, což běžných jednotkách odpovídá cca
50 Joulům.Hesse jeho následovníků bylo použito vzduchotěsných elektrometrů, aby rychlost
vybíjení nemohla být ovlivněna změnou tlaku vzduchu.2).6 logaritmickém měřítku.j.
detektory bylo zjištěno, kosmické záření obsahuje nabité částice vysokých energiích přesahujících 1GeV.
Wulfa, který vynesl elektrometr vrchol Eiffelovy věže, kde výšce 330m naměřil asi poloviční ionizaci než při zemi.
Energetické zastoupení částic, tj.5 "Elementární částice". Dolní hranice asi 109eV nabité částice nižších energiích totiž Zemi
obtížně pronikají důsledku magnetického pole vytvářeného nabitými částicemi pohybujícími se
ze Slunce ("slunečního větru").
*) Toto zjištění bylo tehdy značně překvapující, neboť odborníci době domnívali, veškerá přírodní
radiace, způsobující ionizační vybíjení elektroskopů, svůj původ vyzařování radioaktivních látek obsažených
v zemské kůře. Nabízelo jediné vysvětlení: "zhora",
z kosmického prostoru, přichází pronikavé záření mimozemského původu, které částečně prochází atmosférou
a přispívá ostatní přírodní radiaci ionizaci při zemském povrchu. Samotné záření Slunce (tzv.
Kosmické záření, které přichází vesmíru označuje jako primární; tím budeme zabývat nejdříve. Tomu částečně nasvědčovalo pozorování T. Součástí kosmického záření
jsou vysokoenergetické fotony záření gama. Takže mikročástice proton "makroskopickou" energii!
S rostoucí energií počet částic kosmického záření rychle klesá (je úměrný zhruba E-3), takže zatímco
tok částic energiemi kolem 1GeV poměrně intenzívní (cca 104/sec. Tvar tohoto spektra někdy přirovnává tvaru natažené lidské nohy:
po víceméně rovnoměrném poklesu počtu částic energií cca 1015-16eV křivce objevuje ohyb jakoby tvaru
"kolena", nímž pokles počtu částic energií začíná být něco rychlejší velmi vysokých energií cca 1018-19eV,
kde úbytek částic začíná být opět něco pomalejší tvaru křivky objevuje jakýsi "kotník" "nárt".10.
Složení energie kosmického záření
Pod kosmickým zářením (primárním) rozumíme vysokoenergetické záření vesmírného původu, které
je tvořeno největší části protony (88%), dále jádry hélia (10%) dalších prvků (1%); obsah různých jader
v kosmickém záření zhruba odpovídá zastoupení prvků vesmíru, jak ustavilo důsledku prvotní
a hvězdné nukleosyntézy.1922. lehkých částic pak rychlé elektrony neutrina. Tyto pokusy pak r. První stopu částice
kosmického záření mlžné komoře zaznamenal D.RNDr.2008 12:13:55]
.Milikan s
použitím elektrometru automatickým záznamem měření film, který balónu bez lidské posádky mohl vystoupit
do daleko větších výšek; toto záření nazval "kosmické záření".6 Ionizující záření
záření, ale zároveň byly detailně změřeny jeho vlastnosti. spektrum primárního kosmického záření, schématicky znázorněno levé
polovině obr. pomocí koincidenčních měření G. Studium
kosmického záření tak sehrálo neobyčejně významnou úlohu při poznávání zákonitostí mikrosvěta (ostatně, tak
vysoké energie jaké vyskytují kosmickém záření, dosud neumíme dosáhnout pozemských urychlovačích, viz níže). Částice nejvyšších energiích
1020eV jsou detekovány jen ojediněle několik let. Energie částic (primárního) kosmického záření pohybuje
v širokém rozmezí. Velký pokrok v
chápání povahy kosmického záření přineslo použití částicových detektorů, zvláště Geiger-Müllerova detektoru (viz §2.cz/JadRadFyzika6.1.-M. V
r. Při výstupu prvních asi 800m ionizace skutečně ubývalo,
ale pomaleji než očekávalo; při dalším stoupání ionizace naopak jevila vzrůst, který výšce asi 3km byl již
značně prudký; výšce 5km byla ionizace 3-krát větší než při povrchu Země. solární složka tvořená zejména protony a
5-10% iontů hélia) vzhledem svému lokálnímu významu mezi kosmické záření zpravidla
nezařazuje. Při
balónových výstupech V.
I tento pokles byl však mnohem menší než kdyby šlo pouze záření (γ) pocházející zemského povrchu. Toto zpomalení
je poněkud překvapující, neboť astrofyzikálního hlediska oblasti nejvyšších energií dal očekávat spíše
ještě rychlejší pokles četnosti, m./m2), vysokoenergetických částic
je jen velmi málo pro energie 1016eV pozorujeme již jen několik málo částic 1m2 1rok, pro
nejvyšší energie kolem 1019eV již jen cca 1částice/1km2 rok. Horní hranice energií dosud registrovaného kosmického záření dosahuje cca 1020eV;
srovnáme-li zatím nejvyššími energiemi částic cca 1012eV dosaženými pozemských
urychlovačích, jsou kosmickém záření obsaženy daleko nejvyšší energie částic, jaké známe -
převyšují řádů (tj. důsledku pionových interakcí energetických protonů kosmologickým
http://astronuklfyzika.1938 Pierre Auger detekoval koincidence impulsů pocházejících spršek částic (sekundárního) kosmického
záření, vznikajících atmosféře.htm (22 32) [15.Skobelcyn r.
*) r.
Elektrometry byly schopny pouze ukázat, zda záření přítomno jaká jeho přibližná intenzita
