Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Solenoid vzhledem jeho působení venek lze nahraditi tyčovi
tým magnetem, jenž ním stejný magnetický moment.J' tím zvětší magnetický mo
ment fi-kráte. Vnější magnetické pole sole
noidu železným jádrem tedy mnohem silnější než pole samotného
solenoidu bez-jádra. Prochází-li solenoidem proud, vznikne jeho
nitru kolem něho magnetické pole. 10. Je-li solenoid proti svému průměru
dosti dlouhý, toto pole (vyjma kraje) stejnorodé. poloze Zvětšujeme-li inten
situ proudu solenoidu, zvětšuje odchylka magnetoskopu tedy ma
gnetický moment solenoidu. Jeho intensitu lze
4c7t
vypočísti podle vzorce: zJ, kdež značí intensitu proudu
v ampérech počet závitů, připadajících délky solenoidu.
Vložme solenoidu železnou tyč tak, aby její osa byla rovno
běžná osou solenoidu.
Indukce určena rovnicí: ll.
Má-li tedy solenoid dlouhý celkem závitů, Z/l. Jakmile proud spojí, železo zmagnetuje,
stane elektromagnetom. Tento mo
ment lze určíti výchylkou magnetky (str. Činitel určující poměr mezi in
dukcí intensitou pole (ve vakuu) témž místě, slove permeabilitou
daného prostředí našem případě železa).
Elektromagnet.), dáme-li solenoidu půso-
biti magnetoskop př. Chceme-li solenoidem bez železného jádra dosíci téže
odchylky jako solenoidem jádrem vloženým, musíme intensitu proudu
z původní hodnoty zvětšiti . Součin zJ
slove počet perzávitů; tudíž e
v . Tuto zdánlivou intensitu pole zoveme indukcí čáry, jichž
tečny každém bodě určují směr indukce, nazýváme čarami indukčními.
Ze solenoidu železným jádrem vychází tedy //-krát více siločar
než solenoidu bez železného jádra, prochází-li jimi oběma proud téže
intensity Železo působí tudíž tak, jakoby místě jím zaujatém byla
intensita pole fiE, jakoby vněm plochou cm2 procházelo kolmo uH
siločar.
Přiblížíme-li solenoid železným jádrem téhož průřezu, jako má
solenoid, určité vzdálenosti magnetoskopu, magnetka vychýlí;
vyjmeme-li však jádro tak, aby téže vzdálenosti působil jen sám
solenoid, výchylka její značně zmenší. Jako počtem silových trubic (anebo jednoduše počtem siločar)
lze měřiti intensitu pole magnetického, tak počtem indukčních čar lze
.
Ve vzduchu (přesněji vakuu) čáry indukční jsou totožné silo
čarami. Póly jeho stanoví stejně jako solenoidu:
Uc hopí ak, y
s pól ě
p .tis
