Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
tedy elektrostatickou absolutní jednotkou množství
.
Podle názorů jež doplněny byly zejména
M sídlem elektřiny rozhraní dielektrik.
Zákon tento, zvaný zákonem, Coulombovým, obdobný Newtonovu zá
konu gravitačnímu Coulombovu zákonu pro magnetismus. Zákon Coulombův. Elektrické množství de
finujeme pak tím, klademe tuto sílu úměrnou součinu obou množství q1
a q2, takže
f . Touto polarisací vzniká napětí, které se
v dielektriku šíří částice částici podél indukčních čar, jež ve
vzduchu (přesněji vzduchoprázdném prostoru) zoveme siločarami.
(Viz str.
Závislost síly vzdálenosti zkoumal torsními váž
kami nalezl, dvě elektrická množství odpuzují vzájemně silou f,
které ubývá dálky čtvercem vzdálenosti.
Množství elektřiny. Pro vzduchoprázdný prostor
(a velmi přibližně též pro vzduch) klademe rovnou takže
f _
' r2
Je-li dyna, též sou
stavě cm-g-sec).
V Coulombově zákoně konstanta závisí jakosti prostředí,
ve kterém elektrovaná tělesa sebe působí.polarisace (residuum), jež teprve nějaké době úplně zmizí.
O správnosti zákona lze přesvědčiti tímto pokusem: Lehounkou
vodivou kuličku zavěsme dvě hedvábná vlákna (bifilárně') přibližme
k isolovaně postavenou stejně velikou kuličku tak blízko,
až dotknou. síla odpudivá nepřímo úměrná čtverci vzdálenosti. Tato síla funkcí elektrického
množství obou kuliček vzdálenosti jejich r. Zavádíme tedy (zcela obdobně jako magnetismu) měři
telné množství elektřiny určujeme velikostí síly, kterou sebe
působí dvě zelektrované malé kuličky.!) Podobný zjev jeví pružných těles dopružování. 40. Příčinou stavu
elektrostatického polarisace hmotných částic; látkách neelek
trických tedy polarisace není. Je-li výchylka
tato vzdálenost středů obou kuliček možno ukázati, sr2^ t,
t. Pak jsou tedy obě kuličky stejně nabity souhlasnou
elektřinou odpuzují určitou silou, kterou při dlouhém vláknu můžeme
klásti úměrnou výchylce zavěšené kuličky nullové polohy. Proto
je nutno příčinu elektrického rozruchu, který ně
jakém místě pozorujeme, hledati právě tomto místě, změnách,
jimž dielektrikum podrobeno. Dotkneme-li elek-
trovaným tělesem lehounké kuličky zavěšené hedvábném vlákně, ku
lička zelektruje odpudí silou tím větší, čím těleso silněji
zelektrováno
