Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Hypothesi tuto vyslovili 1750
A Více však rozšířila hypothese druhá, duali-
stická mme 1759), podle níž různé fluidum elektrické,
Madné záporné. elektrostatickém poli částice tyto seřadí tak, konce kladně
zelektrované obrátí jednu stranu konce zelektrované záporně stranu
druhou.
Každé dielektrikum klade polarisaci určitý odpor, podobně jako
pružné těleso deformaci; odpor tento různých dielektrik různě veliký. y
totiž dokázal pokusy, různých prostředích přitahují zelektroyaná
tělesa nestejnou silou, tedy prostředí při zjevech indukčních důle
žitý význam. tedy úplná obdoba molekulárních magnetů; můžeme si
podobně jako nich mysliti každé částici elektřinu soustředěnu dvou
bodech, pólech, jichž spojnici zoveme osou.
Z nich jedna, unitární, předpokládá, příčinou elektrického stavu
těles fluidum elektrické (nevažitelná látka), jehož neelektrickém
tělese určité normální množství; je-li více (méně) než normálně,
je těleso kladně (záporně) elektrické.
Je-li elektrostatické pole odstraněno, dielektrická polarisace isolátoru
přestane, ale většiny isolátorů hned úplně, nýbrž zbude ještě čá-
. Osy jednotlivých částic řadí
se elektrostatickém poli křivky, jež ukazují směr, kterým šíří in
dukce, šlovou čarami indukčními. koncích dielektrika jeví tedy elektřina, kterou nazý
váme elektřinou volnou.: zvlášť jednoduchý též výklad indukce
re vodičích.
Hypc^hese dualistická předpokládajíc, fluida elektrická í
p nedbala isolujícího prostředí, němž elek
trické náboje přitahují nebo odpuzují, což není správné.Theorie elektřiny.
Podle této hypothese dobrými vodiči jsou látky, nichž obě fluida
se mohou volně pohybovati, kdežto isolátory kladou jejich pohybu značný
odpor. Úkazy indukční vedou úvaze tom, jak
vzniká elektřina tělesech dříve neelektrických; tím účelem byly
vymyšleny různé hypothese. Podél takovéto indukční čáry připo
juje pól jedné částice nestejnojmennému pólu částice druhé, takže
uvnitř isolátoru účinek elektrický není vůbec patrný, nýbrž jen z-
h kde póly částic volně končí nejsou ničím ne-
utralisovány.
Co děje při indukci isolátorech, možno představiti podle
hypothese takto: Každé- isolující pro
středí (dielektrikum) skládá velikého množství nepatrných sebe
isolovaně oddělených částic pouze tyto částice stávají indukcí obou
koncích opačně elektrickými čili jsou polarisovány (dielektrická polari
zace). neelektrických tělesech stejné množství obou
fluid, která svých účincích vzájemně ruší; třením dvou ne
elektrických těles sebe vznikne jednom tělese přebytek fluida klad
ného druhém záporného. Tím lze snadno vysvětliti sdílení elektřiny, odpuzování nebo při
tahováni nabitých těles pod
