Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Fotografický positiv býti středu oka vzdálen tolik,
jaká byla vzdálenost citlivé desky středu clonky objektivu.
Poněvadž tomu akkomodace nestačí, klademe tyto obrazy větší vzdá
lenosti, čímž nabýváme představ perspektivně nesprávných.
Aby však vznikl obraz fotografovaného
předmětu, jest nutno napodobiti fysikální děj při zírání oběma očima. Je-li úhel konvergenční menší než f', jsou sít
nicové obrazy pro obě oči prakticky stejné. Čočka jest zasazena kovového rámce tak upraveného, aby
oční střed zaujal správnou polohu. Získané obrazy jsou velice
zvětšené obrázky, které vznikly sítnicích, kdyby oči zaujaly místa
Mašek-Jeništa-Nachtikal, Fysika pro reálky II. Poněvadž perspektivní středy nejsou
stejné, liší poněkud oba obrazy sítnici vznikající a
to tím více, čím blíže pozorovaný předmět. Proto
obrazy získané ručními fotografickými přístroji malou ohniskovou
dálkou (10— cm) bylo třeba pozorovati téže malé vzdálenosti. Aby oba
obrazy vzbudily mozku jediný vjem prostorový neboli
stereoskopický, nutno, aby padly uhl ná
místa, která sítnici mládí cvikem vytvořila. stereo
skopickou kamerou, která dva vybrané naprosto shodné objektivy
ohniskové dálky zpravidla cm. To
státi může jen tom případě, kdy oční střed splyne perspektivním
středem obrazu. Naopak snímky získané objektivy značné ohniskové
dálky (teleobjektivy) jeví blízka plochou perspektivu. Vzdálené hory, oblaky atd. Obraz, poněvadž
je blízko, pozorujeme při značném napětí akkomodačního svalu. Další závadou
jest vedle toho různá akkomodace oka obou případech. Takový obraz není nic jiného, než zvětšený obrázek sku
tečného předmětu sítnici.svalů podle stupně akkomodace uvykli jsme souditi vzdálenost po
zorovaného bodu. Správně perspektivních obrazů nabýváme
fotografickým přístrojem.
Pozorování per spektivnícli obrazů. Proto počí
naje vzdáleností asi 450 přestává pro oči stereosko- 0br- 3I9- Zírání
pické vidění.
To stane se, když fotografuje předmět dvou stanovisek, která mají
vzdálenost 60— mm, dvojitým fotografickým přístrojem zv.
Posuneme-li oko mírným tlakem jeho polohy tak, že
obrazy padnou místa nesouhlasná, vidíme obrazy
dvojité. Skutečné prostorové předměty
nahrazujeme velmi často rovinnými obrazy, které jsou podle perspektivních
zákonů sestrojeny. Aby však pozorováním obrazu vznikla správná
představa skutečném předmětu, jest nutno, aby obrázek sítnici byl
naprosto stejný, hledíme obraz, aneb zíráme přímo předmět. Popředí zdá
se veliké vzhledem pozadí pravíme, obraz zkreslený, per
spektivně dokonalý. vidíme jako oběma
útvary rovinné. Správné
pozorování fotografického obrazu okem bez akkomodace jest možné ve-
rantem, spojnou čočkou (aneb soustavou čoček) ohniskové dálky
11 cm. Každý perspektivní obraz, malovaný aneb fotograficky
získaný, jenom určité vzdálenosti pozorován jsa může věrně nahraditi
skutečnost. 15
