Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Fotografický positiv býti středu oka vzdálen tolik,
jaká byla vzdálenost citlivé desky středu clonky objektivu.
To stane se, když fotografuje předmět dvou stanovisek, která mají
vzdálenost 60— mm, dvojitým fotografickým přístrojem zv. Takový obraz není nic jiného, než zvětšený obrázek sku
tečného předmětu sítnici. Proto
obrazy získané ručními fotografickými přístroji malou ohniskovou
dálkou (10— cm) bylo třeba pozorovati téže malé vzdálenosti.
Poněvadž tomu akkomodace nestačí, klademe tyto obrazy větší vzdá
lenosti, čímž nabýváme představ perspektivně nesprávných. Popředí zdá
se veliké vzhledem pozadí pravíme, obraz zkreslený, per
spektivně dokonalý. Skutečné prostorové předměty
nahrazujeme velmi často rovinnými obrazy, které jsou podle perspektivních
zákonů sestrojeny. vidíme jako oběma
útvary rovinné. Aby však pozorováním obrazu vznikla správná
představa skutečném předmětu, jest nutno, aby obrázek sítnici byl
naprosto stejný, hledíme obraz, aneb zíráme přímo předmět.
Posuneme-li oko mírným tlakem jeho polohy tak, že
obrazy padnou místa nesouhlasná, vidíme obrazy
dvojité. Naopak snímky získané objektivy značné ohniskové
dálky (teleobjektivy) jeví blízka plochou perspektivu. Získané obrazy jsou velice
zvětšené obrázky, které vznikly sítnicích, kdyby oči zaujaly místa
Mašek-Jeništa-Nachtikal, Fysika pro reálky II.
Pozorování per spektivnícli obrazů.svalů podle stupně akkomodace uvykli jsme souditi vzdálenost po
zorovaného bodu. Čočka jest zasazena kovového rámce tak upraveného, aby
oční střed zaujal správnou polohu. Obraz, poněvadž
je blízko, pozorujeme při značném napětí akkomodačního svalu.
Aby však vznikl obraz fotografovaného
předmětu, jest nutno napodobiti fysikální děj při zírání oběma očima. Proto počí
naje vzdáleností asi 450 přestává pro oči stereosko- 0br- 3I9- Zírání
pické vidění. 15
. Je-li úhel konvergenční menší než f', jsou sít
nicové obrazy pro obě oči prakticky stejné. Aby oba
obrazy vzbudily mozku jediný vjem prostorový neboli
stereoskopický, nutno, aby padly uhl ná
místa, která sítnici mládí cvikem vytvořila. Poněvadž perspektivní středy nejsou
stejné, liší poněkud oba obrazy sítnici vznikající a
to tím více, čím blíže pozorovaný předmět. To
státi může jen tom případě, kdy oční střed splyne perspektivním
středem obrazu. Další závadou
jest vedle toho různá akkomodace oka obou případech. Správné
pozorování fotografického obrazu okem bez akkomodace jest možné ve-
rantem, spojnou čočkou (aneb soustavou čoček) ohniskové dálky
11 cm. Správně perspektivních obrazů nabýváme
fotografickým přístrojem. Vzdálené hory, oblaky atd. stereo
skopickou kamerou, která dva vybrané naprosto shodné objektivy
ohniskové dálky zpravidla cm. Každý perspektivní obraz, malovaný aneb fotograficky
získaný, jenom určité vzdálenosti pozorován jsa může věrně nahraditi
skutečnost
