Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
), kde místa stejné
.
Sired kotouče podepřen velmi
jem ném hrotu, zasazeném osaz
ném pouzdře. Mapa inklinační (pro rok 1910). Přístroj pozorování inklinaee slove inklina-
torium jeto svislý rozdělený kruh, jehož středu ložisko pro vodo
rovnou osu, procházející přesně těžištěm magnetky.
vodorovnou rovinu hledanou inklinací.
V Praze měří . Je-li svislý kruh rovině magnetického poledníku, sklon pod
Obr. Ohceme-li přesvědčiti, zda otáčecí osa magnetky
prochází těžištěm, přemagnetujeme magnetku, aby její póly změnily. Tento kruh otáčivý
kolem svislého průměru; otočení jeho lze určiti vodorovném děleném
kruhu. 13.otáčivý kotouč, zpravidla slídový. 13.1911 inklinaee asi 64° 10'. Bůznost osy magnetické geome
trické vymýtí podobně jako magnetky deklinační přeložením ma
gnetky 180°. Toto pouzdro jest
upevněno Cardanově závěsu má
v sobě vyříznutu značku jež ur
čuje lodní osy; má-li tedy
loď zaříditi určitým směrem, otočí
se korm idlem tak, aby žádaný bod
větrné růže příslušným zřením
k deklinaci) byl přesně proti
značce a. století . Tento kotouč obvodě rozdělen ve
stupně kromě toho sobě vyznačenu růU větrnou tak, směr J
je rovnoběžný osami magnetů.
vikářem Norimberce.
Na různých ístech povrchu zemského inklinaee nestejná její
rozdělení lze sledovati mapě inklinační (obr. Je-li
v obou případech sklon pod vodorovnou rovinu stejný, prochází osa těžištěm.
Kompasu užívá též pro určení směru při vzduchoplavbě při pěším
cestování, při vyměřování dolech, povrchu zemském pod.
Inklinaee objevena byla teprve 16
