Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
), kde místa stejné
. Přístroj pozorování inklinaee slove inklina-
torium jeto svislý rozdělený kruh, jehož středu ložisko pro vodo
rovnou osu, procházející přesně těžištěm magnetky. Je-li
v obou případech sklon pod vodorovnou rovinu stejný, prochází osa těžištěm. Toto pouzdro jest
upevněno Cardanově závěsu má
v sobě vyříznutu značku jež ur
čuje lodní osy; má-li tedy
loď zaříditi určitým směrem, otočí
se korm idlem tak, aby žádaný bod
větrné růže příslušným zřením
k deklinaci) byl přesně proti
značce a. Tento kotouč obvodě rozdělen ve
stupně kromě toho sobě vyznačenu růU větrnou tak, směr J
je rovnoběžný osami magnetů. Je-li svislý kruh rovině magnetického poledníku, sklon pod
Obr. 13. Tento kruh otáčivý
kolem svislého průměru; otočení jeho lze určiti vodorovném děleném
kruhu.
V Praze měří .1911 inklinaee asi 64° 10'.
vikářem Norimberce.
Na různých ístech povrchu zemského inklinaee nestejná její
rozdělení lze sledovati mapě inklinační (obr.
vodorovnou rovinu hledanou inklinací. století .
Sired kotouče podepřen velmi
jem ném hrotu, zasazeném osaz
ném pouzdře.
Inklinaee objevena byla teprve 16. Bůznost osy magnetické geome
trické vymýtí podobně jako magnetky deklinační přeložením ma
gnetky 180°.
Kompasu užívá též pro určení směru při vzduchoplavbě při pěším
cestování, při vyměřování dolech, povrchu zemském pod.otáčivý kotouč, zpravidla slídový. Ohceme-li přesvědčiti, zda otáčecí osa magnetky
prochází těžištěm, přemagnetujeme magnetku, aby její póly změnily. Mapa inklinační (pro rok 1910). 13
