Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Jeho následovníci
budovali tuto theorii dále. Jak spisů řeckých římských přírodozpvtcft
patrno, byly starověku známy některé základní úkazy optické, př. Místo délky vlny lze barvu světla definovati
poč tem kmitů vykonaných sekundě.) pro světlo'
fialové 750 10l2, pro světlo červené 390 1012 kmitů sekundu.
Bližším svítícím bodům pří
sluší větší světelné skvrny na
opak. 239.
Zdroj světelný schopnost vzbuditi elheru látce nevažitelné, vyplňující
veškeren světový prostor pronikající veškeré hmoty periodické stavy
t.
1. Přes však dostačí správ
nému výkladu mnohých důležitých zjevů optických. Přímočaré paprsky
z bodového zdroje vytvoří
na protější desce zrně
ného skla světelnou skvrnku
B Její tvar závisí tvaru
otvoru podle geometrických zá
konů centrálním promítání.) bude vyloženo,
jest jen prvním přiblížením skutečnosti. Názory světle byly však velmi nedoko
nalé.
Temná komora Uprostřed přední stěny skřínky (uvnitř začerněné)
jest zasazena deštička tenkého plechu nepatrným otvorem (0-l 0-6 mni
přímky AXA vzbudí promítací stěně skvrnku; jejich soubor B1B.000 km/sec) plyne vzorce c/X (str. Rovněž každý bod svítící
.), vysvětliti úkazy odrazu, lomu dvojlomu světla. uyg sT
současník Newtonův, zakladatelem theorie vlnivé (undulační), která po
važuje světlo vlnivý pohyb hypothetické látky, zvané světelný ether. Temná komora. 113. Huygens ovi
se podařilo použitím svého principu, platného pro všechny druhy vlnění
(str. Barva světla podmíněna jest této theorii různou délkou
vlny. 138a). Červené barvě připisoval částice větší, fialové částice menši.Názory světle. 138. pří
močaré šíření světla, odraz lom. 119.
v průměru). zv. Fresnel (1788—-1827) správně vyložil přímo
čaré šíření světla.2 jest
obrazem svítící přímky (obr. vlny světelné, které zdroje šíří ohromnou rychlostí.
O přímočaré šíření světla opírá geometr, vytyčující poli přímku,
střelec, používající »mušky« míření atd. své optice (1704) vykládal úkazy světelné výronem (ema
nací, emissí) pramalých světelných částeček, které, svítícího tělesa jsouce
vypuzovány, odletuji rovnoměrně přímočaře ohromnou rychlostí všechny
strany. Svítícímu neb osvětlenému útvaru ploš
nému nebo prostorovému přísluší desce spe barevný o
vinný obraz, který vznikl superposicí nesčetných světelných skvrn jenž je
vzhledem svítícímu předmětu rác Střed perspektivy spadá, jak
Obr. Úkazy založené přímočarém, šíření světla
Věta přímočarém šíření světla, jak dále (str. Vzhledem obrovské rychlosti
světla 300. Úkazy interferenční ohybové, právě tak jako obdobné zjevy akustice,
vedly poznání, optické vlny mají nepatrnou délku měřící několik
set milióntin millimetru (ve vzduchu 400 Lua při světle fialovém do
760 fifi při světle červeném)
