Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
(Optika. zdroje světlo šíří oka
prostorem. Mnohé látky jsou aspoň přibližně čiré (vzduch, voda
atd. rovnou trubicí neb
řadou otvorů, přesvědčíme. Jako
zvláštní pocit třeba uznati pocit černá, který vzniká nedostatkem
světla. Vedle této subjektivní reakce prozrazuje světlo účinky
objektivními, př.). Paprsky
dopadající stálic Zemi jsou prakticky rovnoběžné, nikoli však paprsky
sluneční. prostředí nepropouštějí
vůbec paprsků; aspoň částečně světlo proniká.)
Základní pojm Fysikální příčinu zrakových pocitů nazýváme
světlem. Jsou-li rozměry svítí
cího neb osvětleného tělesa velmi malé, jmenujeme m
(na př. Pocity zrakové liší vzájemně barvou.
Ze svítícího bodu vychází množství paprsků, které tvoří rozbíhavý
sva-zftk.). stálice, vzdálená svíčka, bílá tečka černém papíře p. Paprsek nelze
osamotiti, nemá fysikální podstaty, značí jen směr, kterým světlo šíří. Těleso, kterého vychází světlo které proto vidíme, jest
zdrojem světla širším smyslu. Zdroje plošné vysílají nesčetné svazky paprskové. veliké vzdálenosti lze malou časTTohoto svazku považovati za
svazek oběžn paprsků.
. chemickými (černání fotografického papíru). prostředí nestejnorodém, třeba bylo čiré,
šíří světlo (str. 177. Optickými prostředky lze vzbuditi také
sbíhavé svazky. Slunce, stálice,
rozsvícené lampy, světélkující hmyz (zdroje užším smyslu); jiná svítí
jen přítomnosti prvních, jsouce jimi osvětlena.
S jsou souhrnem nesčetných svítících bodů; př.). koncových bodů určitého průměru Slunce vycházejí sice svazky
rovnoběžné, avšak obě osnovy vzájemně svírají úhel asi 1/2°. Vzduchoprázdný prostor nemá vlivu procházející jím světlo,
jest dokonale čirý.
Paprsek sám sobě není viditelný, teprve reakcí stává patrným.Nauka světle.), jiné mění světlo, které jimi prochází; zoveme é
(barevná skla, roztoky p.
Nejcitlivěji reaguje světlo oko, kterým poznáváme tělesa svítící'
a osvětlená. Přímku zoveme světelným paprskem, čirým nebo prů
hledným prostředím šíří světlo všechny strany
p jak jednoduchými pokusy, př.
osvětlený papír, svítící mrak, Slunce.
Světlo určitého bodu svítícího tělesa dostane jen tehdy do
vzdáleného bodu je-li prostor mezi oběma body vyplněn průhledným
prostředím. Při podrobnějším zkoumání poznáme,
že některá tělesa vydávají světlo samost atně, př
