Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
V Praze horizontální složka zemského magnetismu 0'2 gaussu-, má
tedy silová trubice tomto vodorovném homogenním poli průřez .
Úlohy. Úhrnný počet silových trubic, vycházejících magne
tického pólu, může býti stanoven zcela libovolně, ale důvodů účelnosti
je nejvýhodnější stanovití jej tak, aby silových trubic kterém
koli místě byla rovna intensitě pole vyjádřené absolutních
jednotkách {gaussech). Proto také úhrnný počet stejných silových trubic daného pólu vy
cházejících zůstává celém prostoru nezměněný hustotou jejich, počtem
trubic, kolmo procházejících plošnou jednotkou, lze určiti intensitu ma
gnetického pole.
V poli intensity plochou cm2 prochází tedy silových trubic
a plochou cm2 prochází trubic. Celé tedy prostředí, jímž prochá
zejí siločáry, chová jako pružné těleso napiaté, které hledí ve
směru podélném siločárám zkrátiti směru příčném nim roz-
šířiti.Každá jednotlivá pilina železná magnetickém poli stane malým
magnetem, jenž přitáhne nestejnojmenný pól sousedního magnetu téže
siločáře. Magnetické pole tudíž sídlem statické ma
gnetické energie. Nestejnojmenné póly dvou po
hyblivých magnetů účinkem tohoto napětí přitahují. Příčným tlakem lze též vyložiti odpuzování stejnojmenných pólů,
jak patrno obr. Všimněme si
nyní sousedních siločar, nichž jednotlivé magnety vzájemně sobě
jsou stejnosměrně položeny; odpuzují sebe stejně jako dvě
magnetky, které jsou vedle sebe rovnoběžně zavěšeny tak, jejich
sousední póly jsou stejnojmenné. Siločáry, jak patrno pilinových obrazců, nikde se
neprotínají, ^akže silové trubice nemůže žádná nová siločára přistou-
piti vnějšíno prostoru, ani obráceně vnitřku nemůže dostati na
venek.
Dosud jsme předpokládali, siločáry majíce pouze rozměr délkový
určují toliko intensity magnetického pole kterémkoli jeho místě.
Avšak podle možno nich vytvořiti útvary trojrozměrné,
prostorové, jimiž lze určiti též intensitu pole magnetického.
Mysleme magnetickém poli libovolnou plochu, kterou protíná
nesčíslné množství siločar; některé nich procházejí obvodem této
plochy vymezují magnetického pole část prostoru, jež nazývá si
lovou trubici.
. Tento součin slove magnetický tok.
V homogenním poli magnetickém mají silové trubice všude stejný průřez,
mají tedy tvar válců; místech větší intensity průřez jejich zmenšuje
a místech menší intensity zvětšuje. Celá siločára řadou takovýchto magnetů podélně spolu
spiatých nestejnojmennými póly; podobá tudíž napiatému pružnému
vláknu, jež hledí podélně zkrátiti. Kolik silových trubic vychází jednotkového pólu
tického? (4^)
