Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Vlny
zvukové odrážejí hladině vodní vytvoří trvalé vlnění stojaté
tehdy, když délka sloupce vzduchového rovná čtvrtině délky vlny;,
vzduch rozechvívá resonancí. protější straně mají úzký otvor
o, jímž přikládají uchu.
Na tomto pozorováni jsou založeny
resonátory Helmholtzovy (obr.
je resonátor naladěn, resonátor zní. 127. Takto lze dokázati zvuku strun
a pod.).
. Resonátory Helmholtzovy. Nalaďme na
polychordu dvě struny oktávě (kmitočty N). Resonátor ku
lový jest naladěn jediný tón; resonátor
válcový lze vytahováním nebo zasunováním
laditi různé tóny. 126. Zvukové kolo reakční (obr.
*) (nar. 126.zřetelně rozkýváme, foukáme-li proti kouli periodě souhlasně
s její dobou kyvu. Jsou
tvaru buď duté mosazné koule neba
dvou sebe zasahujících válců Na
jedné straně jsou opatřeny širokým otvorem
O, jímž vlnivý pohyb vzduchu převádí
dovnitř. Dvě kyvadla stejné doby kyvu jsou zavěšena spo
lečném pružném trámci.
Obr. Resonátory jsou
důležité pro analysi složitého zvuku;
je-li zvuku obsažen tón, nějž.
Resonátory jeví také Zajímavé úkazy mechanické, jak četnými pokusy
ukázal Dvořák*). Rozezvučíme-li naopak strunu hlubší (N), vydává vyšší struna svůj vlastní
tón (2N), jímž odpovídá druhý harmonický tón struny hlubší. 125. tom přesvědčíme, foukneme-li přes okraj trubice. Resonance sloupce vzduchového.), nesoucí příčných
ramenech malé stejně naladěné resonátory, rovněž roztočí, jakmile příslušný
tón blízkosti zažnívá. Rozezvučíme-li vyšší
z nich (2JV), vydává nižší struna týž tón (2N) jakožto svůj druhý tón harmo
nický. Papírový větrníček otáčivý svislé jehle, jenž umístěn
u menšího otvoru resonátoru, prudce roztočí, jakmile zazní tón, nějž
je resonátor naladěn.
Nad sloupcem vzduchovým (obr. 125. Rozechvějeme-li polychordu jednu dvou stejně naladěných
strun, rozezvučí druhá zní, když prvou umlčíme. vrchní tóny harmonické. Rozkýváme-li jedno nich, rozkývá nějaké době
i druhé. 848), vynikající fysik český (zejména oboru
akustiky1, působí jako professor fysiky chorvatské universitě Záhřebe.), jehož délku lze měniti po
souváním hladiny vodní, držme ladičku tón její zesílí tehdy
nejvíce, když sloupec vzduchový naladěn právě týž tón jako la
dička. Obr
