Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Proto nečiní rozdílu mezi takovýmito blízkými
tóny jako Cis es; celá oktáva rozdělí půltónů dva
půltóny považují celý tón.
Poznatek tento jiném toliko tvaru) odvodil již starořecký filosof mathe-
matik VI. Podobné př. před Kr. prima kvinta, každé dva kmity
primy připadají tři kmity kvinty. Sluch není dissonantním souzvukem uspokojen žádá,
aby souzvuk takový přešel jiný, konsonantní. Proto splývají jediné složené kmitání pe
riodické, jehož perioda rovná dvěma periodám primy nebo třem periodám
kvinty; toto splývání jednotný zvuk pociťujeme jakožto konsonanci, třebas
v něm obě složky rozeznáváme. Hudební nástroje, jež mají předem naladěné
tóny (na př. při sborovém
zpěvu při smyčcovém kvartettu; soustavu tónů takto sluchem čisté zladěnou
nazýváme laděním přirozeným. tónu naladí kvinta e2,
její spodní oktáva e1, této kvinta atd. Malá
i velká septima sekunda primou jsou dissonantní.) svých pokusů strunách. Takovéto tóny rozlišují jediné tehdy, když
hudebník tóny teprve tvoří, řídě při tom sluchem, př.: splývají proto jediný složitý zvuk,
jehož perioda rovná periodám primy. stol. Laděni takové nazývá temperovaným', jeho
12__
základem temperovaný půltón, stanovený poměrem kmitočtů 1’05946.
Konsonantním dvojzvukům pÄslušejí poměry kmitočtů vyjádřené i
c čísly (na př. Absolutní výška jednotlivých tónů
jest ustanovena mezinárodní úmluvou vídeňskou 1885 tím, tónu a1
přísluší 435 kmitů vteřinu (normální nebo komorni a). mezi tóny Cis Des, jež
se poněkud různí výšce.
Klavíry ladí zpravidla kvintách; př.
Nejdokonalejší konsonanci poskytuje dvojzvuk primy oktávy, jež navzá
jem splývají tak, vnímáme jako jediný zvuk; proto hudební theorii
oktáva vedle primy ani nepovažuje nový tón. Za-
znívají-li dva konsonantní tóny, př. trojzvuků je
význačný svou konsonanci trojzvuk terckvintový (prima, tercie, kvinta); jím
proto hudební skladby zpravidla končí. Při jiných sou
zvucích pociťujeme, jednotlivé tóny sobě nepatří; souzvuky tyto
jsou dissonantní.
Tohoto ladění užívá hudbě orchestrální, již konce 18. varhany nebo klavír) byly však při čistém ladění příliš složité
a hra nich byla ztížena.), kontraoktáva
(C^), velká oktáva C), malá (c), jednou čárkovaná (c1), dvakrát, třikrát,
čtyřikrát čárkovaná oktáva (c2, C3, c4). Durový (tvrdý) trojzvuk, mající
v tercii, jest libozvučnější než mollový (měkký) trojzvuk, němž je
malá tercie. Ostatní konsonantní dvoj-
zvuky, sestupně podle konsonance seřazené, dává pri kvintou, kvartou,
s velkou tercií, velkou sekstou, malou sekstou malou tercií. století. prima kvintou prima kvartou .
Zvyšováním snižováním malý půltón přistupují každého inter-
vallu celého tónu dva nové tóny, př.; ladění toto slove pythagorej
ským neboli kvintovým, spočívá okolnosti, kvint velmi při
bližně rovná oktávám. při tvrdém trojzvuku je
poměr kmitočtů 1.
T óliy dbě žív řadíme celkem oktáv, jež jmenují po
řadem nejnižších: subkontraoktáva (označení C2, atd.lahodný celek; takovéto souzvuky nazýváme konsonantními. Při obojím 4adění trpí akkordy (zejména ercie)
