Již ve starověku bylo známo, že některé rudy železné, zvané magnetickými kameny, přitahují železné částice a že je trvale u sebe přidržují. Nejmohutněji tato vlastnost se projevujena magnetovci (metaželezitanu železnatém), méně již na kyzumagnetickém (pyrrhotinu) a některých jiných nerostech (např. limonitu (haematitu).Takovéto magnetické rudy jsou magnety přirozeným i a příčina zjevu nazývá se magnetismem.
Podle Huygensova principu lze
sledovati nejen šíření vln rozruchu vycházející, nýbrž
i vlnění, které vzniká kmitavého pohybu určitém místě tomto
případě jest důležitou konstantou dél vlny. Obalová plocha všech vlnoploch, vzniklých těchto současných
rozruchů, znamená pak novou výslednou vlnoplochu (princip Huygensův). Šroub jedoucího parníku jest rovněž středem roz
ruchu. každého následujícího bodu vychází však rozruch něco později
než bodu předcházejícího proto jednotlivé kruhové vlny mají pořadem ve
směru pohybu menší menší poloměry (obr. 112. Přímočaré šíření aohyb vlu.
Obr.si, všechny body prvé vlnoplochy stávají současně středy nového
rozruchu. každého bodu vlnoplochy (na př.
Představme si, vlnoplochy (obr.). jednoduchém tvaru,
v jakém byl vyložen tento princip, není zřejmo, proč nevzniká vlnění také
v bodech obálku. Výsledná vlna jakožto
obálka těchto kruhových vln tvar dvou sbíhajících přímek, jež při po
hybu parníku postupují sebe kolmo směr vln.
Přímočaré šíření ohyb vln. 112. 111. Obr.) vznikla další době
vlnoplocha bodu dospěje vlnění vlnoplochy nej-
k čase bodu (spojnice obě vlnoplochy kolmá);
. Vlny vznikající jedoucím parníkem.
Znajíce vlnoplochu určitém okamžiku, nalezneme její polohu po
další době, považujeme-li každý bod vlnoplochy střed nového roz
ruchu. Teprve francouzský fysik dokázal, že
v bodech mimo vnější obálku vlnění různých středů rozruchu tam přichá
zející interferencí vzájemně ruší.
Pustíme-li hladinu vodní buď malý kamének nebo drát stočený do
kruhu, vzniká obojím případě kruhová vlna, jež postupem času stejnoměrně
rozšiřuje svůj poloměr.
Na tomto principu založil Huygens theorii světla svém ^Pojednání
o světle« (Tractatus lumine), vydaném 1690. s1} rozšíří se
rozruch kouli (k, kl, bodu toho opsanou poloměrem :
skutečná vlnoplocha JsT, jest všech těchto jednot
livých vlnoploch k1} Táž úvaha platí tehdy, když původní
vlnoplocha jest jiného tvaru než kulového
