Z některých látek, jako jantaru, ebonitu, skla, síry, elektřina rychle ne
uteče, jsou nevodiče elektřiny čili izolanty (izolant dielektrikum; obě
slova značí totéž). Můžete zkusit hřebenem. Nevzroste však,
všechno teplo spotřebuje jen kmitání mříže. Tepelné kmitání ato
movou mříž rozruší, tj. Palička izo
lovaném vlákně kmitá mezi zvonky, při
pojenými opačným pólům influenčni
elektriky. 1), aby
se střídavě obou dotýkal, klesá náboj
desek při každém dotyku, čili vodič
přenášívtomto případě kladný náboj
Obr. elektrický náboj?
Třeme-li ebonitovou tyč kouskem flanelu, přitahuje pak tyč malé kousky
papíru.e
e
B
l
1
L
L
i
mříži libovolně pohybovat. Látka, níž elektřina
uteče (jako voda sítem), jmenuje vodič elektřiny.
23
.
Můžeme mluvit o’množství elektrického^náboje. Bílý popel spáleného papíru, který
je hodně lehký, přiskočí většímu hřebenu vzdálenost čtvrt metru.
Proto valenční elektrony jmenují také elektrony volné. Můžeme představit, koncích silových čar cosi nehmatatel-
ného nazývá elektrický náboj. Protože mají volné elek
trony velikou energii, nezrychlí ohřevem vodiče. Běží směrem záporného pólu kladnému,
protéká elektrický proud. Mluvíme elektronovém plynu, který je
držen povrchovými silami vodiči usnadní výklad elektrické tepelné
vodivosti.
Elektrickým náboj vždy vázán hmotu, samotný nemůže existovat.
Misto desek mohou být zvonečky, vzniká
elektrická zvonková hra. Podobně zelektrovat třením
všechno, ale vzniklá elektřina obyčejně hned uteče.
Vycházejí tělesa prostoru všemi směry, jakmile dostalo zelektrováním
náboj.
6. Přenos nábojů mezi deskami. Kýve-li mezi dvěma nestejně
nabitými deskami vodič (obr. Náboj jejich povrchu mizí pomalu. kov roztaví dřív, než mohou elektrony zrychlit. Když vodič ohřeje, zvětší kmitání atomů krystalové mříži
a čekali bychom, vzroste rychlost volných elektronů. Napětí působí
pohyb volných elektronů vodičem.
Toto’označení zavedl roku 1778 Lichtenberg.
Ebonit dostal tedy třením schopnost přitahovat lehké předměty; říkáme, že
dostal elektrický náboj, zelektrován.
Zelektrovaný předmět přitahuje tedy lehké hmoty, jako kdyby mezi nimi
byla napjata neviditelná gumová vlákna; říkáme jim silové čáry (též siločáry). vodičů náboj vždy povrchu
(plošný). Zkušenost ukázala roku
1733 (Charles Fay), tento náboj dvojí, kladný záporný, —
