1.14: Tok vektoru magnetické indukce plochou
Vzhledem vztahu 1.Elektrotechnika 1
22
2
2
2
aπ
rI
H
a
r
IIrπH =⇒=′=⋅ . 1.)
je magnetický tok definován jako tok vektoru magnetické indukce plochou
∫∫ ⋅=Φ
S
SdB
rr
( 1.
Intenzita magnetického pole ose vodiče nulová, směrem povrchu zvyšuje lineárně a
dosahuje zde svého maxima, směrem povrchu pak ubývá podle hyperboly, viz Obr.33 můžeme magnetickou indukci pokládat také vektor
plošné hustoty magnetického toku. průřezem
jádra transformátoru, cívkou elektrického stroje, vzduchovou mezerou elektromagnetu apod.33 platí obecně pro nehomogenní magnetické pole. technických aplikacích
se snažíme docílit zpravidla pole homogenního (nebo alespoň takové přijatelných
mezích nepřesnosti pokládáme). Pro její velikost dostáváme
ndS
d
dS
d
B
Φ
=
Φ
=
αcos
, 1.34 )
kde úhel mezi vektory magnetické indukce B
r
a plošného elementu Sd
r
, ndS pak
průmět plošného elementu roviny kolmé směru magnetické indukce.
Obr.13: Intenzita magnetického pole vně uvnitř vodiče
Kvantitativní mírou magnetického pole prostupujícího určitou plochou (např. 1.
Vztah 1.33 )
a jeho jednotkou weber [Wb], viz Obr. 1. takovémto případě složka magnetické indukce směru
a2π
I
a0
0
r
H
.
Obr.13.14
