Kladný pól, kterým proud elek
trolytu vstupuje, jest anoda; záporný pól, jímž proud
elektrolyt opouští, kathoda.
Ale všecky molekuly; záleží tom, kolik kyse
liny sírové vody přidáno.
Pokusem vyloučili jsme tedy vody objemové díly
vodíku díl kyslíku.otevřené trubice ponořme potom žhavou (ne hořící)
třísku. Ihned vzplane. Oba platinové proužky
v nádobce jsou elektrody*
Kdybychom při našem pokusu vodu vodovodu nebo
z pumpy zaměnili vodou destilovanou lékárny za- po
kus stojí!), neobjeví zapnutí proudu elektro
dách bublinky plynové vůbec, odporová žárovka neroze-
žhaví, elektrolysa nenastane.
Tříska, vzplane vždy znovu, pokud hořením všechen plyn
nespotřebuje.
Takto zjistili jsme druhé trubici kyslík, plyn jen
o málo hustší než vzduch', plyn, který jak známo —
je vlastním udržovatelem hoření. Zfoukněme plamen opakujme
pokus druhé, třetí noříce třísku vždy hlouběji. Učeně tomu říká liydrolysa. Leč věc není tak jednoduchá, jak
se konec projevuje. Pro porozumění třeba navázati
s elektrolysou bližší známosti. Dlužno proto hledati pra
vou příčinu elektrolysy, kterou jsme prováděli, vo
dě, ale kyselině sírové. Roztok kyseliny sírové
(značí kde značka pro síru) vodě jme
nuje elektrolytem.
V našem případě štěpí voda molekuly kys’eliny sírové dle
rovnice: •"
H2S04 *.
Pochod, který při tom elektrolytu odekrává, vy
světlují dnes fysikové základě četných pokusů mě
ření takto: Voda moc sílu štěpiti molekuly hmoty,
která rozpustila. Nutno proto představili
9
