Učeně tomu říká liydrolysa. Dlužno proto hledati pra
vou příčinu elektrolysy, kterou jsme prováděli, vo
dě, ale kyselině sírové.
Pochod, který při tom elektrolytu odekrává, vy
světlují dnes fysikové základě četných pokusů mě
ření takto: Voda moc sílu štěpiti molekuly hmoty,
která rozpustila.
Takto zjistili jsme druhé trubici kyslík, plyn jen
o málo hustší než vzduch', plyn, který jak známo —
je vlastním udržovatelem hoření.
Ale všecky molekuly; záleží tom, kolik kyse
liny sírové vody přidáno. Ihned vzplane.otevřené trubice ponořme potom žhavou (ne hořící)
třísku.
V našem případě štěpí voda molekuly kys’eliny sírové dle
rovnice: •"
H2S04 *. Zfoukněme plamen opakujme
pokus druhé, třetí noříce třísku vždy hlouběji.
Tříska, vzplane vždy znovu, pokud hořením všechen plyn
nespotřebuje. Kladný pól, kterým proud elek
trolytu vstupuje, jest anoda; záporný pól, jímž proud
elektrolyt opouští, kathoda.
Pokusem vyloučili jsme tedy vody objemové díly
vodíku díl kyslíku. Leč věc není tak jednoduchá, jak
se konec projevuje. Oba platinové proužky
v nádobce jsou elektrody*
Kdybychom při našem pokusu vodu vodovodu nebo
z pumpy zaměnili vodou destilovanou lékárny za- po
kus stojí!), neobjeví zapnutí proudu elektro
dách bublinky plynové vůbec, odporová žárovka neroze-
žhaví, elektrolysa nenastane. Roztok kyseliny sírové
(značí kde značka pro síru) vodě jme
nuje elektrolytem. Pro porozumění třeba navázati
s elektrolysou bližší známosti. Nutno proto představili
9
